Ostrov kvítí, ostrov snů – i tak byl svého času nazýván malý členitý ostrůvek se spletitou historií v zálivu u černohorského Tivatu. Dnes je již jeho sláva zašlá a tamní klášter, domovy starousedlíků i prázdninové bungalovy jako by byly imunní vůči jakékoliv větší změně. Ta je ale na obzoru, v podobě velkého developerského projektu, který má obyvatele Ostrova kvítí vystěhovat, zbourat 57 ze 72 ostrovních stavení a postavit místo nich luxusní resort. Ostrov by se tak stal jen dalším uniformním místem pro rychloobrátkový turismus.
Studentka architektury Petra Ilijević, která má k ostrůvku hlubší osobní vztah a byla jím podle svých slov od malička fascinovaná, se rozhodla navrhnout k brutálnímu developerskému projektu alternativu v rámci své diplomové práce na pražské vysoké škole ARCHIP (Architectural Institute in Prague).
“Vždy mě fascinovalo, jak může v regionu, který prochází tak znatelnými změnami, existovat místo, které se natolik zastavilo v čase,” popisuje Ilijević, proč pro svůj závěrečný projekt zvolila spíše nenápadnou, ale přitom obsáhlou územní studii, a dodává, že “se bohužel z překrásného místa stalo pro většinu lidí něco, za co se spíše stydí. Ať už kvůli nedostatku financí nebo negativnímu přístupu místních.”
Je jasné, že ostrov – který zažil turistický boom v 70. letech, posléze v 90. letech byl domovem válečných uprchlíků, a nyní postupně chátrá – nemůže zůstat nostalgicky zaseklý v čase navždy. Dá se tedy vybalancovat dostatečně šetrný přístup k celému ostrovnímu organismu s udržitelným rozvojem pro starousedlíky i případné nové návštěvníky ostrůvku? Studie Iljević jako předlohu využívá soběstačný projekt Umm Abirieh Farm v Dauhá od kanceláře OMA nebo vizionářský off-grid projekt dánského studia Effekt, ReGen Villages, a dělí udržitelnost do tří kategorií – sociální, ekonomické a environmentální.
Práce Iljević s ohledem na ostrovní komunitu vypichuje a obohacuje staré a funkční věci (lungomare, stavby s možným komunitním využitím) a zároveň se snaží vdechnout nový život opuštěným a již nefunkčním částem (původní restaurace s terasou, osamělé minigolfové hřiště). Ostrov se tak navrhovanými mikrointervencemi stává využitelnějším pro své obyvatele a podporuje intenzivnější komunitní život. Na druhou stranu si také klade za cíl přilákat místo pár zvědavců na návštěvu i více turistů, kterým nabízí vhled do unikátního ostrovního mikrokosmu skrývajícím bohatou historií.
Vedoucí ateliéru Jaroslav Wertig a Jakub Kopecký oceňují na projektu pečlivost a rovnováhu, se kterou Ilijević studii pojala, a to, že se studentka neubírá cestou jednoduchých leč efektních řešení. “Turismus hraje v návrhu důležitou roli, ale je přenesen na zcela jinou úroveň, než v původním developerském projektu,” píší ve svém posudku. Citlivý přístup, který si klade za cíl respektovat duši ostrůvku, vypichuje ve svém posudku i externí kritik Boris Redčenkov a přes své výhrady označuje projekt za “sympatickou vizi konceptu eko-vesnice, která se chová pokorně k historii ostrova, je ohleduplná k přírodě a motivuje místní obyvatele.”
Tento neobvyklý projekt tak představuje důmyslný pokus o zachování unikátního příběhu a atmosféry ostrůvku, přičemž je jasně zohledněna nutnost reagovat na požadavky moderní doby. Iljević ve své studii podává komplexní řešení, které bere v potaz především populaci ostrůvku, jejich klid a zvyklosti, dále také ekonomickou a environmentální udržitelnost. Otázkou zůstává, jak bude situace Ostrova kvítí vyřešena ve skutečnosti – zbývá jen doufat, že se jeho bohatá historie a poklidný způsob života stávajících obyvatel zcela nevytratí.
