Thomas Heatherwick, britská hvězda světové architektury, představil na konferenci reSITE: re-generate svůj pražský projekt s názvem Savarin. V rozhovoru pro náš časopis ARCHITECT+ představil svůj celkový přístup k tvorbě a k novým výzvám, kterým musí současná architektura čelit.
Váš projekt v srdci Prahy nám udělal velkou radost! Do určité míry nám svým pojetím přijde podobný Coal Drops v sousedství King Cross v Londýně, nebo newyorskému projektu Vessel, který je vnímán trochu kontroverzně.
Proč by měl být ten projekt kontroverzním?
Protože kritici uvádějí, že je to projekt veřejného prostoru pro bohaté.
Ale já si nemyslím, že je to kontroverzní projekt! (hněv) Kontroverzi nevzbuzuje můj projekt, ale ty budovy, které stojí okolo! Žijeme v zajímavé době, ve které města ani vláda nevytvářejí veřejné prostory, a tuto iniciativu přenechávají privátnímu developmentu. Ten se zhostil úkolu vytvářet tyto velké části města a myslím si, že veřejnost je z toho velmi zmatená. Víte, v minulosti úřady organizovaly bydlení, veřejný prostor a prostor kolem nás, a nyní je to ponecháno více méně na soukromý sektor.
Jakou roli pak v projektu hraje architekt?
Úkolem lidí, jako jsem já, je v našich projektech vytvořit maximální přínos pro veřejnost. Pokusili jsme se pro veřejnost zpřístupnit část města, která byla doposud uzavřená. V Kings Cross či v New Yorku – v obou případech se jedná o místo v soukromém vlastnictví, ale pod drobnohledem veřejnosti. V New Yorku přitom svěřilo prostor do rukou soukromníka právě město. Nakonec – já jsem nepracoval na žádné z komerčních budov v okolí, naopak – soustředil jsem se na veřejný prostor volně přístupný pro lidi a na jeho kvalitu.
Jaký veřejný prostor považujete za kvalitní?
V New Yorku najdeme Central Park – fenomenální příklad veřejného prostoru, jaký v tak komfortní míře nerealizovalo žádné jiné město na světě. V současnosti existuje fenomén High Line, půl míle nejužšího možného prostoru, mezera mezi budovami, která tvoří jen 8 až 10 m široký park. Když ten park vyzdvihnete do výšky, tak se často chemie této emoční zkušenosti, téhož prostoru, totálně změní. Vessel je míli dlouhý veřejný prostor, který se kroutí do výšky přes šestnáct úrovní – tedy budova ve formě veřejného prostoru města.
Vertikální High Line…
Ano, jistým způsobem více vertikalizovaný veřejný prostor, jehož úkolem je ale vytvářet chemii lidské zkušenosti. Místo s velkým potenciálem pro město, jehož tvorba ale byla rozhodně i naším potěšením.
Dalo by se říci, že tvoříte šikmé prostory, ani vertikální, ani horizontální, jsou to prostory někde mezi tím, pokud o nich budeme uvažovat ve třech dimenzích. Vraťme se k vašemu pražskému projektu: Savarin provázejí nádherné diagramy. Přemýšlel jsem, co jste vlastně nakonec navrhli provést s tak velkým urbánním prostorem městského vnitrobloku: údolí Prahy je vytvořeno erozí Vltavy rovinného plató, které ji obklopuje. Vaše budovy jsou taktéž šikmé, tvoří údolí uvnitř bloku a symbolizují tak jakési logo Prahy.
Údolí! Zajímavá paralela, údolí vnitrobloku! Vy byste měl projekt prezentovat místo mě! Já budu dělat diagramy a vy budete přednášet. (smích)
Napadá mě další souvislost, a to mezi vaším projektem a Plečnikovou rekonstrukcí Hradčan. Plečnik byl Slovinec, cizinec, tak jako vy, tvořící pro Prahu. Jeho obrovské intervence pro Pražský hrad a pro Masarykovu první demokracii v počátcích 20. století jsou něčím porovnatelným s vašimi zásahy. Vy děláte intervence ne do hradu, ale do regulérní městské struktury a jejích sítí… Vy chápete krásu, uspořádání a chování tohoto města.
Pro nás je fascinující navazovat na existující architekturu. Myslím, že veřejnost vnímá architekturu a její prostor skrze budovy. V mém pojetí je architektura místnost kolem nás, proto navrhujeme budovy jako interiér. Pokoušíme se tvořit „outdoorový“ interiér a já doufám, že se nám podaří vybudovat místo se šťastnou energií. Hodně nám záleží na způsobu, jak dokážeme tuto vícenásobnou vrstevnatost oživit. Myslím si, že náš developer je našemu přístupu otevřený, jinak by jej nemohl financovat a ani my bychom z něj neměli radost.
Jak řešíte legislativní proces? Váš projekt závisí na pohybu přes struktury, jsou tam různí uživatelé a nájemci, různá vzájemná propojení vrstev, podlaží, horizontální i vertikální schodiště. Při vaší přednášce jste například řekl, že lidé z druhého podlaží se mohou přímo dostat do veřejného prostoru, do parteru, na střechu. Jak je váš nezvyklý projekt přijímán legislativně?
Lidé jsou tu k projektu velmi otevření. Všechno záleží na konzultacích s městem, s úřady a památkáři, na vytvoření správné struktury. Developer takto defacto ztrácí území, vytváříme více veřejného prostoru na jeho úkor. Naším argumentem je podchytit energii srdce místa. A pak je tu střešní krajina, neoddělitelná součást pražského prostoru. Praha je stověžaté město, je to její hrdost. Proto umožňujeme lidem větší propojení s městem, s jeho sto věžemi. V myšlence umožnit lidem přístup k tomu, co vlastně už znají, nevidím žádnou radikální ideu.
Ale není to ani jednoduchá myšlenka, jak lidi dostat nahoru.
Ano, budou tam sice výtahy, jimiž se dostanou nahoru, ale myslím, že lidé se budou chtít dostat nahoru i pěšky a objevovat, k čemuž je vybízí přirozená lidská zvědavost.
Vrátím se k myšlence, že toto zpřístupňování a objevování nemusí být pro vašeho klienta jednoduše přijatelné.
Investor toto řešení neočekával, ale reagoval na to okamžitě. Zvyšuje mu kredit, logicky nás proto podporuje. Nechtěl jsem sem přijít s nějakým výrazným, ale kontextu zbaveným stylem, nějakou zakřivenou budovou nebo něčím takovým. Byl jsem uchvácen směsí existujících slohů, nechtěl jsem vytvořit nějaký monument, trofej. Trofejí je tu prostor, nepotřebujeme vítěze. S nadsázkou řečeno, není to navenek nejpůvabnější budova v Praze. Ale i tak, proč problém takto určitým způsobem nezformulovat, tak, jak to zatím nikdo jiný neudělal? Pracovat s něčím tak specifickým vnímám jako příležitost, ne problém.
Při popisování projektu se jen minimálně věnujete sousednímu stávajícímu paláci.
Palác hlavně rekonstruujeme. A barokní zahrady tam nyní vlastně neexistují, takže je znovu vytváříme. Měli bychom pochopit jejich ducha, proto pracujeme na jejich průzkumu, zjišťujeme, co vlastně od nich můžeme očekávat. Ale to není podstatou toho, co rekonstruujeme. Zabýváme se teď jejich pojmy.
Je to váš první a jediný projekt ve střední Evropě?
Ano a vznikl vlastně náhodou. Ale úplně koresponduje s mým přáním získat tu více projektů a nejen trávit velké množství času v letadle na cestách za projekty v Asii.
Byl jste tady někdy už před projektem, například už za komunismu, před změnami? Byl jste vůbec někdy v komunistické zemi?
Byl jsem asi třikrát v Moskvě, ale neměl jsem více příležitostí navštívit východní Evropu, dokonce ani východní Německo před tím, než padla zeď, ale přál bych si mít takovou zkušenost. Spíš by mě proto zajímala ta vaše.
Vraťme se nazpět k existující budově původní jízdárny. Proč navrhujete odstranit stávající kazetový strop a odkryli původní krov?
Protože nad stropem je dost velký prostor a měl jsem pocit, že ho není třeba nijak zahrnout do projektu. Mám rád ten podhled, ale zároveň se nad ním nachází poměrně velký prostor, stojíme tedy před otázkou možnosti a krásy. Obě kritéria mám rád, ale dal jsem přednost potenciálu prostoru. Byl to zároveň i způsob, jak se vrátit k dávné historii místa.
Můžete popsat primární ideu vašeho návrhu?
Jeho logika spočívala v tématu jezdectví – objekt byl kdysi jízdárnou. Byl jsem fascinován, když mi kolegové ukázali půdorysné geometrie koňských drezur, jsou neuvěřitelné. Pak jsem se dozvěděl, že budova dlouhá léta fungovala jako biliárová herna…
Což je období, kdy nejspíš vznikl stávající strop – 90. léta 20. století?
Možná i dříve. Ale máte pravdu, vždy je důležité si položit otázku, jak daleko do minulosti a kterou cestou se u rekonstrukcí vracet zpět. Vedli jsme o tom dlouhou diskusi. Nejdůležitější je navrhnout projekt co nejlepší pro město. Ale když někdo najde dobrý argument, proč stávající strop zachovat, tak proč ne.
Jste akademicky angažovaný? Učíte někde? Pokud ne, chtěl byste?
Zvou mě na přednášky, to ano, ale nejsem nikde angažován. Nechci učit. Protože když jste ponořen do práce ve své kanceláři, nemáte na nic jiného čas. Také nechci učit, pokud se nepovažuji za dobrého učitele. Někteří pedagogové učí z nesprávných pohnutek, protože potřebují nějaký příjem. Učitel přitom nemusí být bezpodmínečně talentovaný designér. Nejlepší učitel, jakého jsem kdy měl, byl brilantní pedagog, ale příšerný designér. Skvělý učitel z důvodu, že sledoval, co potřebuji, vzal nás do konkrétních muzeí, abychom poznali, co nás zajímá a zjistili, co se chceme naučit, čemu se věnovat. Když jsme třeba potřebovali svařovat, sehnal svářečku… A miloval nás. Nejen mne, ale všechny.
Měl jste i negativní zkušenosti?
Ano, učil mě pedagog, co byl skvělý designér, ale místo toho, aby mi pomohl v mých potřebách, pořád opakoval, že jsem skvělý. Kde je přítomná štědrost, nepotřebujete něčí ego, ale jeho pomoc. Nechci být destruktivní učitel, někoho demotivovat, nechci být někde pořád nepřítomný, práci je třeba dělat na sto procent. K tomu je třeba ohromný talent. Můj otec je učitel, vždy na svém místě – fyzicky i duchem a je nesmírně velkorysý. A tato velkorysost se ne vždy setká s designérským talentem. Vybrat si svého učitele může být velmi těžké. Nepotřebujete architekta – génia, který vám řekne, že jste skvělý chlapík, ale spíše někoho, kdo pochopí váš talent, pomůže vám se najít. Navštěvovat přednášky známých architektů můžete ve svém volném čase.
Co učí váš otec?
Hlavně hudbu. Když měl čtrnáct, vyhrál významnou cenu pro mladé britské hudebníky. Být učitelem hudby také znamená, že nemusíte moc mluvit, ale spíše hrát a cvičit. Jako někdy v architektuře, když mluvíte příliš, píšete příliš, veřejnost potom neví, co vlastně děláte. Proto mě u jiných architektů hodně zajímá kontext, propojení jejich verbálních myšlenek s realitou. To je určující pro poznání, jak pravdivá je vaše komunikace, protože architektura je velmi komplexní a je komplikované o ní hovořit. Architekturu dělají velké týmy, projekty se dotýkají veřejnosti, tudíž má právo být více zapojena do diskuse. Na kvalitě vaší komunikace velmi záleží, a proto je lepší udělat diagram než psát dlouhou esej, v níž chcete jen ukázat, jak brilantní jste řečník.
Jaký další úkol byste postavil před současnou architekturu?
Myslím si, že architektura by měla trochu překonat samu sebe. Lépe řečeno, mám pocit, že my jako architekti jsme přeintelektualizovaní. Potřebujeme více rovnováhy mezi intelektuálním a skutečným porozuměním a skutečným posloucháním navázaným na lidskou dimenzi spíš než na samotný design. A tak se s mým týmem a mými architekty pokoušíme toto zdůrazňovat, umožnit formování intelektuálního uvažování, ale i vytváření něčeho určitého.
Vyrůstal jste v dobré rodině s aktivitami v módním průmyslu, váš otec je hudebník a matka byla novinářka, vyrůstal jste defacto v kreativním prostředí, předurčen k úspěchu.
Na druhé straně jsme neměli moc peněz, ale cítím se být privilegovaný, to určitě! Měl jsem, v dospělosti už v rámci ateliéru, možnost pracovat pro neziskovou organizaci. Vytvářeli jsme projekt pro ženy ve vězení, zkoumali jsme tento problém a viděli jsme, že mnoho odsouzených jsou do značné míry obětmi prostředí – mnoho z nich nedostalo v životě žádnou příležitost. Proto říkám, že si uvědomuji privilegia vyrůstat v rodině, která mě pozitivně formovala, jsem si vědom svého původu.
Vaše vzdělání tak nemohlo nic ohrozit, vaše kariéra je strmá, dělal jste to, co jste chtěl, založil jste si vlastní ateliér a praxi, okamžitě jste se stal úspěšný. Navíc jste byl velmi dobrý student, získal jste hned významná ocenění, vaše kariéra je tedy velmi přímá.
Jsem nudný! (smích)
Nudný? Vaše kariéra je nudná?
Velmi nudná, i když teď mohu být pro někoho zajímavý… Ale mám jednu zkušenost: školu jsem si našel až s velkými problémy. Byl jsem na několika a hledal jsem „školu škol“. Cítil jsem se hloupý a chtěl jsem hlavně rozvinout svou silnou stránku a opustit tu slabší, přesměrovat energii směrem k té pozitivní části. Našel jsem tu správnou skulinu, objevil svou vášeň. A našel jsem se v řešení problémů. Moje práce není vyjádřit sebe, ale vyřešit problém. Což je asi klíč k tomu, co dělám.
Máte nějakou představu o tom, co budete dělat za deset let?
Doufám, že budu sedět zase tady, v místech, kde děláme tento rozhovor (před jízdárnou Savarin – pozn. red.).
Ta má být hotová už za dva roky, ne?
(smích) Architektonické projekty trvají velmi dlouho. Například projekt pátého terminálu singapurského letiště, kvůli kterému jsme byli osloveni americkou společností KPF už dost dávno, bude trvat přibližně deset let. Takže deset let v architektuře není dlouhá doba. Nad projektem muzea, který jsem dnes ukazoval, jsme začali diskutovat před patnácti lety. Projekt Coal Drops se začal s developerem řešit přibližně před sedmnácti lety. Deset roků uběhne velmi rychle.
Autor: Imro Vaško
Savarin
