Pro Petra Všetečku byla možnost proměnit zlínský Dům umění zpět na Památník Tomáše Bati splněným snem. Spoluautor rekonstrukce Baťova mrakodrapu se k obnově památníku postavil nekompromisně – zbouráním přístaveb a koncertní síně Zlínu svým způsobem mnohé vzal – ale jen proto, aby město získalo unikátní stavbu, čistou svým výrazem i pietním účelem.
Zkuste se vrátit v čase do doby, kdy jste se začal zabývat myšlenkou obnovy této unikátní stavby?
Začal jsem do Zlína intenzivněji jezdit někdy v letech 1993 – 1994. Byl jsem zaměstnancem památkového ústavu a Zlín spadal pod brněnské odborné pracoviště. Pamatuji si, jak velké bylo mé zklamání, když byla moje představa památníku známého z dobových fotografií poprvé konfrontována s jeho tehdejší podobou. Ten kontrast byl tak zdrcující, že to v člověku začalo hlodat. Ale v té době jsme ve Zlíně řešili jiné zásadní problémy: nově vyhlášená památková zóna v rozsahu celého baťovského města v očích tehdejších obyvatel výrazně komplikovala jejich život. Těšili se, až jednotlivé stavby zprivatizují a „zmodernizují“. Památková omezení ale měla smysl, otevřená urbanistická struktura je na změny velmi citlivá, nemluvě o režném zdivu. Myslím si, že regulace měla být přísnější, ale nedařilo se to, městská reprezentace se s památkáři neztotožňovala. Struktura baťovských čtvrtí ale díky památkové ochraně přežila. Jen pro srovnání – třeba v Otrokovicích památková ochrana nikdy uzákoněna nebyla a baťovské domky pod novými nánosy prakticky zmizely.
Proč jste pak řady památkářů opustil?
Tu práci jsem vydržel dělat rok a půl, po Zlínsku mě čekala ještě Telč, kde tehdy vznikla rezervace UNESCO. Tou dobou ve mně dozrálo rozhodnutí, že mě nebaví pořád něco zakazovat… Navíc už na škole jsem se zabýval architekturou 20. století, včetně té soudobé, a měl jsem chuť ji tvořit. Po večerech jsme dělali soutěže a malé projekty. Nechtěl jsem se ale nechat zaměstnat ve velkých ateliérech. Situace ve druhé polovině 90. let nebyla nikterak růžová. V roce 97 jsem dostal poptávku, zda bychom se nepustili do pasportizace zlínských památek. Úplně malá zakázka, pro nás ale znamenala jakýsi restart spolupráce s městem.
Jaké to mělo pokračování?
Krátce poté se do funkce hlavního architekta města dostal Pavel Novák, který hledal představu, jak uchopit péči o zlínskou architekturu. Soustředili jsme se více na jednotlivé významné objekty. Domluvili jsme se, že by bylo vhodné pro některé z nich vypracovat stavebně–historické průzkumy. Už v té době jsme přemýšleli o obnově památníku. V roce 2001 jsme dokončili jeho průzkum. Bylo nám jasné, že je to zatím investice do budoucnosti. Vedení města v té době již vědělo, že filharmonii, která v památníku spolu s galerií od 50. let sídlila, bude muset někam přesunout, objekt se pro ni nehodil.
Mimořádně důležitým momentem se nakonec ukázala být návštěva Kennetha Framptona…
O zviditelnění baťovského fenoménu v architektuře usilovala tehdy řada osobností a institucí. Nejvýrazněji asi zlínská galerie pod vedením Ludvíka Ševečka. V roce 1995 navštívil Zlín Kenneth Frampton, který pronesl později mnohokrát citovanou větu, že by se památník měl vrátit do původní podoby, včetně ztraceného letounu Junkers. To nám později velmi pomohlo. V závěrech stavebně-historického průzkumu v roce 2001 jsme konstatovali, že jde o natolik komplexní dílo, že uchování jeho hodnot nelze oddělit od návratu k původní funkci. Zároveň jsme zjistili, že objekt obsahuje všechny původní konstrukce, které jsou pouze převrstvené. Protože když památník v 50. letech architekt Staša přestavoval, tak většinu stavebních prvků zachoval, jen některé upravil či použil jinak. V té době byl všeho nedostatek, tudíž využili i všechno železo i sklo. Díky tomu zde byla určitá šance, že objekt lze důsledně vrátit do původní podoby.
Jeho rozšíření v 50. letech ale nahrávalo spíše dalším podobným formám využití…
Ještě v polovině 90. let vznikaly studie na rozšíření objektu: zlínští architekti třeba projektovali jeho přestavbu na velkou koncertní síň, kdy by bývalý památník sloužil jako jakýsi vestibul. Další myšlenkou bylo třeba vybudování suterénu s restaurací…
Filharmonie ale našla své místo jinde.
Ano, reprezentace města a univerzity požádaly Evu Jiřičnou o projekt nového koncertního sálu a rektorátu univerzity, mimochodem na místě Gahurových již dříve zbořených škol. K výsledku se stavím s respektem, ale s výhradou, zda neměly být přece jen Masarykovy školy znovu postaveny. Pro obraz centra to byl zásadní objekt. Díky zahájení stavby Kongresového a univerzitního centra jsme ale získali přibližný časový rámec, kdy by mohl být památník prázdný.
Co ale bezprostředně předcházelo vašemu angažmá na projektu obnovy památníku?
Naše kancelář spolupracovala na obnově Baťova mrakodrapu pro Zlínský kraj. Poté jsme pro kraj vytvořili zadání soutěže na objekty 14 a 15, čímž se do Baťovy továrny přenesl program dalších krajských institucí – muzea, knihovny a galerie, která sídlila spolu s filharmonií právě v památníku. Mezi tím jsme ještě s hejtmanem Zlínského kraje Liborem Lukášem rozvíjeli myšlenku, že by se pro účely muzea a galerie obnovily baťovské Studijní ústavy – budovy po stranách památníku. Ale nápad kupodivu narazil na samotné galeristy, kteří říkali, že zde již nechtějí být, že potřebují „mezi lidi“ dolů do města. Přesun kulturních institucí do továrny tak považuji za legitimní způsob, jak se vypořádat s tím, že část továrny přestala sloužit výrobě.
Dalším důležitým momentem v příběhu byla specializovaná konference…
V roce 2006 jsem oslovil spolu s Nadací Tomáše Bati náměstkyni a pozdější primátorku paní Irenu Ondrovou s nápadem zorganizovat konferenci na téma obnovy památníku. Připravili jsme studii tří variant, jak by se s objektem dalo pracovat. První pietní, gahurovsky jednoduchou, bez topení, druhou vylepšenou s vnitřním klimatem a třetí “dokonalou”, která umí všechno: má dvojitá skla, moderní technologie, výtah, vzadu technické zázemí a v suterénu WC… Město pozvalo k diskuzi Evu Jiřičnou, Karla Ksandra, Ladislava Lábuse a Emila Přikryla, jimž jsme předložili zmíněné tři varianty jako modelové přístupy k obnově objektu. A všichni se shodli na puristické první verzi, dokonce i s letadlem! Spadl mi kámen ze srdce, protože i když se v dalších letech střídaly politické reprezentace, závěry konference byly po všelijakých dalších debatách nakonec vždy potvrzeny. Pro naše snažení se staly nezpochybnitelným argumentem.
Tím začala vaše práce na projektu?
Ani zdaleka. V té době jsem byl členem komise pro regeneraci památkové zóny, kde jsme svým způsobem přes odbor kultury dokázali udržet zacházení s památníkem v přijatelných mezích. Když se něco pokazilo, povedlo se nám správce přimět, aby se věc opravila bez újmy na autenticitě památníku. Průběžně jsme se záměrem obnovy seznamovali veřejnost, myšlenka pomalu zrála. V roce 2012 nám vedení města zadalo dopracování studie obnovy dle závěrů konference z roku 2006, a o něco později nám pak přímo zadalo i projekt. Zde patří dík dalšímu z primátorů Zlína, Miroslavu Adámkovi, a taky šéfce odboru kultury Kateřině Pešatové.
Jaké byly reakce architektonické obce?
Ne vždy jen pozitivní, což nechci komentovat. Zajímavé ale bylo, že nás třeba podporovali příbuzní Eduarda Staši, kteří chtěli jeho zásahy napravit. Mluvili jsme i s Tomášem Baťou jr. a jeho paní Sonjou, která byla vzděláním architektka a záměrem byla nadšena. Podpora jejich nadace v čele s Pavlem Velevem byla trvalá. Ale prožili jsme spoustu momentů, kdy nezbývalo než doufat.
Opusťme na chvíli chronologii a podívejme se na váš přístup k rekonstrukci, filozofii obnovy. Má dnes ještě smysl stavět „časovou konzervu“?
Z mého pohledu určitě ano. Celý svůj profesní život sleduji své kolegy „novofunkcionalisty“, v Brně tomu neujdete. Jsou jen o pár let starší než já a jsou svým způsobem velmi důslední, ne ale v tom památkářském smyslu. Jejich přístup kdysi popsal Jan Tabor jakožto „architekturu otcovských figur“. Já čím déle v Brně žiju (a naštěstí to není jen tam), tím raději mám domy z 19. století a samozřejmě secesi, kterou to „dlouhé století“ končí. Tedy kulturu, na jejíž základech funkcionalismus vlastně vyrostl. Z mého pohledu je dnes dobré se funkcionalistického myšlení spíše zbavovat. A ve chvíli, kdy vytvoříte tu „konzervu“, přestanete mít potřebu ten styl napodobovat, nebo se s ním ve své tvorbě vyrovnávat. Najednou je zde Gahurovo nejlepší dílo ve své čistotě, už to není jen sen, najednou je to fyzická přítomnost konkrétní stavby, s vlastním sebevědomím své doby. A vy se toho můžete zbavit a najít něco nového. Můžete studovat originál, nechat jej na sebe působit, a pak jít vlastní cestou. Taky je tam ten pocit splaceného dluhu, který dává jistou svobodu. A Gahurovi toho dlužíme opravdu hodně.
Probudit se ze snu… není to spíše negativní?
Někdy můžete být zklamaný. To k tomu ale patří a není třeba se toho bát. Gahurovy oči, o kterých mluvil Le Corbusier, nikdo nemáme, a tak náš pohled na jeho dílo bude vždy do jisté míry interpretací. Zde se objevila spousta názorů: proč dávat do prostoru letadlo, proč s ním nepracovat nějak kreativně. Mně ale připadalo, že to nejde udělat silněji, než to udělal Gahura. V tomto případě bylo třeba být důsledný. Kdybychom objekt vytápěli, nebo v něm neumístili letadlo, tak ztratí smysl. Moc podobných staveb nenajdete. Možná Zelená hora ve Žďáře, Vila Tugendhat… Tady mi jakýkoli ústupek z Gahurova pojetí připadal jako pokřivení původního konceptu. Náš zásah musel být přímočarý! Což bylo do jisté míry osvobozující, protože najednou vám překážela i požární čidla na stropě. A naším úkolem bylo, jak se jich zbavit.
Letadlo jako memento mori… Nicméně počítal s ním Gahura už v prvním návrhu?
Zaujalo mne, že v původním stavebním projektu nebylo nakreslené. Stavba byla velmi rychlá, Gahura publikoval první model v březnu 1933 a už v létě se památník otevíral. Bylo logické, že si konstrukci nesoucí letadlo do stavebních výkresů možná nakreslil až v průběhu realizace. V technické zprávě se píše, že se v tom vysokém prostoru počítá s Baťovou sochou. Mě na tom zajímá, zda bylo letadlo již na začátku Gahurovy prostorové koncepce, či jej do ní naopak včlenil až v průběhu projektu nebo realizace. Jednoznačnou odpověď v dokumentech zatím nemáme.
Ale přesto je jeho umístění kompozičně velmi přesné.
Je výborné! Ale museli zkrátit křídla, což je moment modulového nesouladu, protože reálnému letadlu by vytyčený prostor nestačil. Gahurovi přitom o ten zlínský modul v památníku hodně šlo. My jsme jej osadili stejně a křídla má zase uříznutá. Letadlo je svým způsobem hádanka, důležité ale je, že v původní podobě památník nikdy neexistoval bez letadla. Jeho ikoničnost byla a je navždy spojená s letadlem. Přítomnost osudného stroje prostě potvrzuje funkci památníku. Když si člověk domyslí souvislosti levitujícího kříže, průsečíků kompozičních os v kabině letadla a podobně, zjistí, že myšlenka osazení letadla, ať již vznikla kdykoli, dala památníku onen „final touch“.
Mluvil jste o tom, že původní stavba vznikala velmi rychle. Určitě rychleji než její rekonstrukce. Neovlivnila rychlost výstavby kvalitu jejího provedení?
V tomto případě ne. I když se na baťovských budovách velmi šetřilo, skutečným problémem se časem ukázaly být nikoli úspory na materiálech, ale drahé hlinitanové betony. Ty umožňovaly stavět rychleji, ale po několika desetiletích mohly způsobit kolaps konstrukce. Naštěstí nebyly za Baťů používány plošně, právě kvůli vyšší ceně. Tyto rizikové konstrukce jsme v památníku nenašli. Byly ale záminkou nedávného bourání řady skvělých Gahurových budov: továrny či Masarykových škol, byť ty stavby by dnes již mohly být opraveny.
Mnoho z vašich kolegů mluví o problémovém okolí stavby. Budete s tím ještě něco dělat?
Počítáme s tím. Vede se debata o tom, jak navázat na úspěšnou intervenci do Gahurova parkového prospektu (projekt studia Ellement) a kultivovat tento nádherný parkový prostor až k památníku. V této souvislosti vyvstává potřeba redukce přerostlé zeleně, což je ve Zlíně choulostivá věc. Nad památníkem je již kácení odsouhlaseno, bohužel ho v zimě nestihli provést. Přímo před památníkem již neparkují auta, je ale nutné upravit část plochy do podoby chodníku a také snížit celou komunikaci na původní niveletu, aby bylo nad terénem celé vstupní schodiště. Dalším citlivým místem je parkoviště policie v sousedství. Terén nad památníkem má již správný tvar, pod památníkem musí být ještě domodelován do původního tvaru v místě zbouraného pódia. Vznikají i spontánní náměty na vybudování odpočívadla na tomto místě, které ale nelze vytvářet bez architektonického domyšlení souvislostí celého místa. Myslím, že sezení či ležení na trávě je tím nejlepším způsobem, jak u památníku spočinout. Méně je zde více.
Mluvil jste o přísnosti, očistě – přesto jste vytvořil nový prvek – dveře v jižní fasádě. Proč?
Hlavním důvodem bylo bezbariérové zpřístupnění interiéru a taky požární únikový východ. Nakonec mi tato inovace připadala přirozená, protože umožňuje skrz památník projít a využívat prostor za ním. Zadní vstupní podesta je zároveň střechou podzemního objektu, kam jsme ukryli rozvaděče a prostor pro údržbu. Vznikla tak malá jižní terasa obklopená travnatým svahem. Díky asymetrickému umístění dveří je to ale de facto stejná fasáda, jako severní. Obě vstupní podesty tak leží na pomyslné diagonále, aby v pietní části prostoru byl hned za sklem vidět trávník, nikoli zpevněná plocha.
Dům je ale technologicky střídmý, kromě osvětlení jsou v něm jen bezpečnostní kamery…
Největší problém bylo odolat tlakům, které zpochybňovaly naše rozhodnutí, že objekt nebude vytápěný. Bylo složité dokázat, že vytápěním se zkazí nejen duch objektu, ale i ekonomičnost projektu. Protože vytápění by logicky vedlo ke snaze zesilovat fasádu, což ale nejde dohromady s pláštěm z jednoduchého skla, členěným jen vitrážovými olověnými pásky.
Jiné výhrady vůči vlastní rekonstrukci se neobjevily?
Paradoxně největší obavy jsem měl z toho, že kdyby to takhle zůstalo ještě dalších 20, 30 let, začne být tématem památkové ochrany i ta Stašova přestavba, jako hodnotná historická vrstva. Trochu to souvisí s ideologií: žádná doba se jí nevyhne, ať se snažíme sebevíc, a tedy ani architektonická tvorba či památková péče. Tím nemám na mysli ideologii vnucenou nějakou totalitou. I když jsme měli k bourání souhlas rodiny architekta Staši, přišel z památkářských kruhů dotaz, jestli se přístavby nebudou muset nejprve „odpamátnit“. Naštěstí jsme v evidenční kartě památky našli vyjádření z doby zápisu, kde bylo Stašovo rozšíření památníku prohlášeno za rušivé.
Mě zajímala přímá cesta k cíli, tudíž bylo potřeba se k prosazování našeho konceptu postavit občas trochu ostřeji a některé pochybnosti prostě odmítnout. Náš pohled naštěstí podporovala pozitivní energie mnoha lidí, kteří viděli hodnotu právě v tom, co s památníkem děláme.