Patrik Hábl se postaral o výmalbu slavného Paláce DRN. Jak se ke spolupráci dostala a jaká byla původní vize?
Vaše díla bývají monumentálních rozměrů, často vstupujete do veřejného prostoru. Kdy jste začal seriózně spolupracovat s architekty?
První kontakt s architekty nastal v roce 2009, kdy jsem si vzal za ženu architektku a obrazem jsem začal vstupovat do většího měřítka pro daný konkrétní kontext. S Annou jsme hodně debatovali o umění a prostoru. Asi největší zlom nastal v roce 2013 popeleční instalací v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde jsem s architektem Norbertem Schmidtem vedl dialog jak vstoupit instalací do barokního prostoru. Od té doby přicházely prostorové výzvy ať už sakrální, galerijní, nebo i veřejné. Dlouhodobě mne zajímá obraz, prostor a divák. Správné měřítko, a zda obraz může v divákovi vyvolat emoce.
Jak jste se dostal k práci na paláci Drn?
Stanislav Fiala mne oslovil před několika lety na základě doporučení. Před tím jsme se neznali, ale když mne Standa poprvé provedl hrubou stavbou Drnu, byl jsem absolutně nadšen z jeho přístupu, myšlení i experimentování, které mi bylo velmi blízké. Bylo mi jasné, že to, o co se pokouším pouze ve dvou rozměrech v obraze, on bravurně zvládá v obří hmotě.
Jaké jste měl od Stanislava Fialy zadání?
Na začátku mi Standa vyprávěl celou filozofii Drnu, zadáním byly pouze světlíky na schodištích a garážový vjezd. Později k tomu přibyly otisky dezénu pneumatik, číslování parkovacího stání, šlápoty a navádějící směr k výtahovým šachtám a nakonec i kavárna. Netušil jsem však, že z několika měsíců bude několik let spolupráce. Nikdy předtím jsem nedostal takovou volnost, svobodu, která zároveň v sobě nesla velkou zodpovědnost.
Fascinující je zejména vaše výmalba garáží, působí velmi svobodně, spontánně, jako svébytné umělecké dílo. Měl jste předem promyšlený přesný koncept, nebo se rodil teprve v průběhu malby?
Na začátku jsem měl dvě orientační verze vizualizací na A4. Celý návrh byl pouze v hlavě a rodil se za pochodu, stejně jako celý Drn. Věděl jsem, že to nikdo jiný než já nemůže namalovat, a snažil jsem se k tomu přistupovat jako k obrazové ploše. Hlídal jsem si každý centimetr čtvereční.
Jak dlouho trvalo, než byly garáže „vymalovány“?
Řádově měsíce. Malbu jsem začal nejprve na stěnách a stropě, později Standa přišel s nápadem, jestli bych nechtěl pojednat i vjezdovou rampu, tak jsem musel za pochodu přemýšlet nad technologií i trvanlivostí. Byla zde obří konstrukce lešení, pod kterým projížděla nákladní auta, která jsem neustále „čichal“. Musel jsem na lešení téměř ležet a představovat si, jak to celé bude vypadat ze spodu. Bylo to fyzicky velmi náročné, zvláště poslouchat názory všech tří set dělníků, kteří pod lešením chodili do práce a nahlas komentovali mou malbu. Navíc vrátná, napůl bezdomovkyně, mne neustále sledovala a všem dělníkům negativně interpretovala mou černou malbu.
Ona však není černá, ale také zlatá. Podle čeho jste zvolil tuto velmi nezvyklou barevnost?
Všichni velmi dobře známe garáže ze všech možných obchodních center, supermarketů a jiných administrativních budov šedé a špinavé. Lákalo nás dostat do prostoru garáží něco, co člověka může přesahovat, proměnit jeho pohled a zasáhnout jeho myšlení nebo spiritualitu. Já si to pro sebe nazval kaplí či jeskyní, Standa zase hovořil o galerii.
Jak jste si poradili s otisky nohou, které slouží jako směrovky pro návštěvníky?
Oslovil jsem všechny spolupracovníky, od architektů, jejich žen a dětí, až po manažery a další kolegy, kteří se na vzniku Drnu podíleli. Bylo zajímavé sledovat klenbu chodidel, jejich typologii a chůzi samotnou. Je to zároveň i poměrně intimní mýt všem účastníkům nohy, u žen jsem se setkal s ostychem, když přišly v punčocháčích a nalakovanými nehty, že si je samy doma domyjí, ale já věděl, že už to pak nepůjde.
Měl jste nějaký umělecký vzor, který vás při malbách v architektuře inspiroval?
Vzory ani předobrazy si nikdy nepředstavuji. Myslím od začátku na vlastní představu, způsob provedení, technické vlastnosti, formu a stále si to nosím v hlavě a zvláště v noci před spaním si do nekonečna představuji, jak to celé budu vytvářet, musím si nanečisto projet celý slalom několikrát po sobě, každý metr znovu a znovu. Vyžaduje to velkou koncentraci a fyzický výkon, na který je třeba se dlouho připravovat. Představuji si celé situace před vznikem díla, během vzniku i po něm, vyžaduje to velkou dávku empatie. Potom se to snažím uskutečnit a žasnu nad tím, jak mne během procesu začnou napadat další a další možnosti, které okamžitě zapojuji do své práce. Je to poměrně rychlá jízda, kdy během procesu malby musím okamžitě reagovat a ihned vyhodnotit situaci správným směrem. Jsou to často nenávratné situace, ze kterých není už cesta zpět.
V Drnu jste se významně podílel také na podobě kavárny, kde jsou stěny pojednány různými vzkazy rytými do omítky. Jak jste je získali a podle čeho jste vybíraly ty, které na zdi nakonec objevily?
Celkový koncept jsem si pracovně nazval „zeď nářků pražské kavárny“, kdy jsem se na jedno místo pokusil shromáždit větší množství lidí různých sociálních skupin a vrstev, kteří bez cenzury škrábali vzkazy, šifry, piktogramy, texty, nebo i kresby – cokoliv je napadlo. Nejtěžší bylo vymyslet, jak vše uskutečnit. Několik měsíců jsem si vytvářel vzorky, do kterých jsem zkoušel škrábat, tak abych to časově vůbec stihl pojmout. Šlo o poměrně velkou plochu a dostat do ní intimní grafickou podobu záznamu tak, aby to přitom celé hned neztvrdlo, byl poměrně velký oříšek. Já jsem byl pavoukem, který se snažil to celé zasíťovat a mít celou plochu pod kontrolou. Dodnes si přesně pamatuji, co kdo škrábal, a bylo úsměvné pozorovat různé manažery, kteří měli své vzkazy, nebo děti, architekty, studenty, někteří reagovali na něčí vzkaz a dali mu jiný význam. Bylo to místy velmi sofistikované a šťavnatě vrstevnaté.
Nedávno byla otevřena na Palmovce kancelářská budova, kde jste spolupracoval s architekty Janem Aulíkem a Jakubem Fišerem, vaše malba se objevuje ve vinařství Lahofer. Jak chcete předejít tomu, abyste nedostal nálepku módního malíře exkluzivních staveb?
Nálepkám a šuplíkům se asi nikdo neubrání, nicméně vstoupit do architektury je pro mne vždy jako skočit do hluboké vody, nejprve se ponořit, udržet dech pod hladinou a pokusit se přeplavat dlouhou vzdálenost v daném čase a neutopit se. Pro mne je velmi důležitý dialog s architekty, kdy věc nevznikne samoúčelně sama pro sebe. Pokud jsou architekti ochotni tento dialog vést a společně dojít k synchronizaci obrazové plochy a architektury, tak to smysl dává. Pokud je však obraz od začátku vnímán jako dekorace, pak to pro mne smysl nedává.
Děláte rozdíly mezi volnou malbou obrazů a mezi nástěnnými malbami v architektuře?
Obraz na plátně je mojí srdeční záležitostí. Dřív jsem obraz musel vysedět, ale dnes jde spíše o živější proces. Na plátně testuji a zkoumám různé přístupy, způsob tvorby je mnohem svobodnější a spontánnější, kdežto u nástěnných maleb je zase mnohem náročnější fyzická kondice.
Kdy zažíváte pocit zadostiučinění z vlastní tvorby?
Nejlépe je mi však pokaždé v procesu malby. V okamžiku, kdy mám pocit, že obrazová plocha funguje a je jedno, jestli je to garáž Drnu, stěna pivnice ve Šporkovském paláci nebo plátno na rámu.
