Obec architektů byla založena v roce1990 podle zákona č.83/1990 Sb. o sdružování občanů. Jejím cílem bylo navázat na tradici spolků architektů z prvního období československé republiky 1918–1938. Stala se přímým právním nástupcem Svazu architektů, jehož činnost byla ukončena v roce1989 a který do té doby sdružoval zástupce architektonické profese. Její první předsedkyní se stala Alena Šrámková, která v rozhovoru zavzpomínala nejen na dobu, kdy první svobodná organizace sdružující architekty vznikala…
Můžete nám přiblížit atmosféru, v níž vznikala Obec architektů?
Vznik Obce de facto patřil k revoluci, k všeobecnému nadšení přelomu osmdesátých a devadesátých let. Moje účast byla víceméně náhodná, najednou jsem se – spolu s kamarády architekty – octla ve středu dění. Kromě mne to byla skupina relativně mladých žáků, kteří se v té době velmi angažovali. Výsledek ukázal, že se angažovali dobře, úspěšně a obětavě a Obci velmi pomohli na svět.
Vybaví se vám i konkrétní vzpomínky?
Pamatuji si, jak jsme se tehdy poprvé sešli v budově Svazu architektů ČSSR. Dorazila nás asi stovka, možná dvě. Byl to normálně revoluční čin, na kterém jsme se domluvili den před tím na podobném setkání výtvarníků v Mánesu, kde jsme si řekli, že architekty svoláme na zítřek. Je neuvěřitelné, kolik se nás tehdy – bez sociálních sítí a internetu – hned na druhý den sešlo. Bylo to moc hezké, úžasné.
Jak vlastně vnímáte „spolkový život“ obecně? Potřebují architekti vůbec Obec architektů?
V revoluční době ji potřebovali moc. V tom je oproti dnešku velký rozdíl. Tehdy jsme žili v jakési nehotové společnosti, kterou nešlo nijak definovat, takže bylo opravdu zapotřebí mít kolem sebe spřízněné duše.
Čím konkrétně jste se v těch prvních letech zabývali?
Mým hlavním úkolem, za který jsem cítila zodpovědnost, bylo dostat architekturu do povědomí lidí. Přesvědčit veřejnost, že je to důležitá disciplína, že je třeba se jí věnovat. Tehdy nebylo v módě dělat architekturu nebo o ní vůbec rozmýšlet. Moje absolutní představa byla, že by se architektura mohla dostat do televize, což bylo nemyslitelné. Tehdy byla televize neprůstřelná a nedalo se s ní počítat.
Myslíte, že dneska má takováto organizace ještě smysl?
Určitě by stálo za to se nad tím zamyslet. Tehdy to bylo hrozně důležité. Myslím, že by měla zůstat zachována, pro náhlou potřebu. Navíc by tu měla být možnost, hlavně pro mladé lidi, zejména absolventy, kteří často nemají kolem sebe nikoho, s kým by mohli své zkušenosti sdílet a vyměňovat, ale zase mají silnou potřebu si o architektuře povídat.
Povídáte si vy ještě o architektuře?
Povídali jsme si hodně s manželem, ale on už dávno zemřel… Naštěstí mám kamarády architekty a pořád za mnou chodí i studenti.
Zmínila jste studenty – máteza sebou téměř tři dekády působnosti na Fakultě architektury ČVUT.Jsou dnes jiní než tehdy, v dobách, kdy jste zakládali Obec?
Já bych spíše řekla, že jsem se změnila já… Oni jsou pořád stejní, ten rozdíl ve vnímání bych spíš sváděla na sebe. Ale co je vidět na první pohled, je, že dnes je na architektuře mnohem víc holek.
Co si vůbec myslíte o kvalitě současné české architektury?
Já si myslím, že je dobrá, já nejsem vůbec pesimista a opravdu si myslím, že není špatná. Přijde mi, že z toho východního bloku jsme opravdu dobří.Když se podívám na Polsko, Maďarsko, Německo, tak mám dojem, že jsme vysloveně nejlepší z nich.
A vaše stavby v tomto kontextu? Jak je vnímáte zpětně, jaký pocit ve vás vyvolávají?
Víte, že jsem na některé hrdá? Dnes mi přijde, že to tehdy ode mne byl celkem výkon.Teď už je to složitější, už to v sobě nemám, nemám, kde bych to v sobě vzala, nemám „za co zatahat“. Nicméně mám štěstí, že pořád pracuji – mám na stole menší sídliště, domky… Ale chtěla bych se ještě zapojit do projektu nějaké velké budovy. Ráda navrhuji větší domy, zejména když nejsou na bydlení. Bydlení je takové… jednoduché.
Děkujeme za rozhovor
Rozhovor připravili Tereza Gladišová a Matej Šišolák
