Vesnice v opavském knížectví, co by kamenem dohodil od ostravské Poruby, šťastně od ní odříznutá nepřekonatelnou bariérou dálničních hradeb. Vesnice na cestě proměny v samostatný městys, na kopečku s výhledem až na Beskydy na horizontu.
Ještě dnes i po velké metamorfóze socialistické i pozdější suburbanizace v tkáni prosvítá tradice, někde i zbytkové formy původních sedláckých statků na podkovovitém terénním hřbetě vůkol rozlehlé svažité prolákliny se zahradami a několika veřejnými budovami v nich rozsetými bez ladu a skladu podél kdysi rušného průtahu. Na tětivě podkovy a v ohbí staré původní „ulice“ dominanta kostela, už z doby gotické, na plošině za kamenným ohradníkem.
Návsí je onen celý prostor se zahradami uvnitř, je to celý vnitřní prostor podkovovitého křížení tří ulic (ul. Osvoboditelů, Opavská, U Spořitelny) až ke kapličce a k radnici a školce, je onou návsí s funkčním, prostorovým, historickým, pocitovým i etickým středem. Je tu vše, co náves, náměstí, má mít: chrám, radnice, hostinec a sál, malý špitál (DPS), tržnice (COOP), školka, pošta…
Místo a řešený „artefakt“ je jen jednou jednotlivostí v prostoru vesnice a návsi. Asi to paní starostka jen vzala náhodou a pragmaticky z tohoto konce a bude ve svém snažení úspěšně pokračovat. Snad ten nový oválový „pětník“ vyvolá pohyb, nové myšlenky, změnu. Snad je to jen začátek obnovy. Intervence Atelieru A38 je prvním krokem v redefinici prostoru návsi. První krok umožnilo vytěsnění silničního průtahu a odstranění budovy na styku s průtahem. Došlo ke změně vnímání: uzavřenost a separaci nahradila otevřenost.
Predikce zkonvencionalizovaných procesů, známých jako „nutné“: potřeby a požadavky lidí, posílení místních vazeb, komunikativnost, pocit bezpečí, pohodlí, ač explicitně přítomná, nevnucuje modus formy a nepředkládá nestydatě svůj vliv na uspořádání, na výsledný obraz, prožitek. Spíš je znát vliv praktického, nutného, normativního a vůle po obyčejnosti a přirozenosti a po zachování tradice všeúčelové plochy. Je patrná snaha o vnoření se, splynutí s celkem a o propojení do organické dějinné jednoty vrstvením a násobením plánů, motivů, obrazů. Splynutí cestou repetice a shod, cestou multiplikace lokálních identit, a dokonce prolnutím paradigmatických přístupů a současně jakoby v opozici odpoutání se, nikoli popření či ignorování, od okolí, esence archetypu, vystavění. Nelze definovat a pojmenovat jasné ikonografické hranice této intervence, tohoto místa a artefaktu, existuje tak nějak „mezi“. Toto intermezzo je samostatným fragmentem obrazu prostoru, acentrický, bez hierarchie, heterogenní, bez orientace, bez začátku a konce. Artefakt se odtahuje od metafyzického i kognitivního okolí do sebestředného oválu, vytváří jen místo na síti, jedno z mnohých v systému centra a obce, jakousi plošinu. Má být proměnlivý a proměnitelný, ale bez obrazové degradace. Je rozložitelný, modifikovatelný, spojuje a je spojitelný, míchá planimetrii a geometrii s amorfním, arytmický, tekoucí, bez jasné modulace.
Nemá rovněž v úmyslu odkazovat se. To, co označuje – znaky a významy, je neviditelné z vnitřní perspektivy místa: kaple za kostelem omylem doplňuje a vyvažuje studnu, objekty v ploše se doplňují se stélami za ohradníkem, javory se sadem, chrámové lavice s tribunou. Celek zaujme čistou ikonickou hrou elementů, bodů, linií, ploch, objemů, barev, hrubou nahotou materiality, zaujetím obrazem, alegorií, podobnostmi a zejména hudebností. Hudebnost tohoto místa je to, co je zde nejvíce charakterizující, oslovující.
Autor: Josef Kiszka
