Recenze kostelu v Lesné: Světlo, život a beton

Kostel na sídlišti, dalo by se říct. Jenže – a těch jenže bude několik – tím sídlištěm je v tomto případě brněnská Lesná, jedno z nejlépe urbanisticky řešených sídlišť u nás, a na kostel se zde čeká už desítky let. Architektem je navíc Marek Jan Štěpán, který má na kontě již pěknou řádku sakrálních staveb i ocenění. Tak tedy – velmi neobyčejný kostel na sídlišti.

V kontextu paneláků

Ať už se k němu vydáme z přiléhající Nezvalovy ulice či od zastávky tramvaje (pardon, šaliny), jako první nás upoutá trojhranná věž, trčící ze země jako obří periskop. Poměrně nezvyklá kompozice, kdy věž nevyrůstá přímo z lodi kostela, zde má své opodstatnění právě v urbanistickém kontextu a primárních pohledových směrech. Tradiční kostely se jako významné stavby obce typicky pyšní prominentním postavením a výhradní výškou, o čemž se kostelu na Lesné může mezi paneláky jen zdát – a přesto bylo třeba, aby na první pohled vyjadřoval svou duchovní náplň.

Zvolená kompozice je exemplárním příkladem, jak toho dosáhnout pomocí velmi jednoduchých forem. Tak jednoduchých, že celá stavba z dálky působí jako dětská stavebnice – obdélný podstavec a na něm pečlivě vybrané a seskládané tvary – hranatá krabička stávajícího duchovního centra, k ní napojená válcová hmota hlavní lodi se zdobným duhovým prstencem, a provokativní, vertikální trojboký hranol věže.

Tato tvarová střídmost v kombinaci s použitím betonu nicméně vhodně zapadá do vizuálu okolního sídliště a zároveň se od něj stejnými principy distancuje. „Božský“ kruh tu funguje jak čistě formálně, tak symbolicky a věž na půdorysu trojúhelníka lze považovat za hravé zpestření. Plato, na kterém je celá skládačka umístěna, zřetelně vymezuje „posvátné“ území a vyčleňuje ho prostorově i psychologicky z okolní profánní zástavby.

Románská symbolika

Volba kruhového půdorysu hlavní lodi není v kategorii sakrálních staveb žádnou novinkou, naopak na Moravě má tradici již od dob příchodu věrozvěstů. V současnosti lze v rámci církve znovu pozorovat inklinaci k centrálním stavbám, které odkazují k vnímání věřících jako společenství scházejícího se kolem jednoho stolu. Uzavřený, intimní kruh se zde díky zvolenému měřítku stává až vznešeným – převyšujícím člověka, přitom však ne povyšujícím se, neboť každý v kruhu je jeho nedílnou součástí.

Snad i ten největší skeptik musí při příchodu do rotundy a pohledu vzhůru zůstat chvíli v němém úžasu. Zabarvené denní světlo dopadá do kopule a zajišťuje jedinou a dostatečnou ozdobu jinak poměrně strohému prostoru. Lehkost světla se potkává s tíhou a surovostí betonu a něžně si s ní hraje, hladí rozdílné struktury, tříští se, klouže pomalu po stěnách a zahaluje celý prostor do měkkého rozptýleného světla bez kontrastů (wow-efekt zaručen).

Lavice jsou zatím jen provizorní a na liturgický mobiliář si budou muset věřící ještě chvilku počkat (a otázkou zůstává, kdo ho bude navrhovat), doplnění kruhového prostoru tedy zatím přináší pouze trochu tajemně nasvícená apsida pro svatostánek a dva mohutné organické kůry, přisáté ve výšce ke stěnám.

Zas ten beton

Není nic nového, že zatímco architekti nedají na drsnou estetiku betonu dopustit, laická veřejnost ho příliš v lásce nemá. Jak říká sám místní farář, „přijde jim prostě ošklivý“, což je argument, na který se reaguje nesnadně. Nicméně, právě díky jeho surovosti jde o materiál příhodný pro stavbu soudobých duchovních prostor. Vždyť už dávno nejsme v baroku, kdy kostely musely překypovat cukrlátky, barvami a pozlátkem – naopak, ve „vnějším“ světě se dnes setkáváme s takovým množstvím vjemů a situací, že vizuální střídmost interiéru působí jako vítaná změna, jako nabídka oproštění se od běžného života a utišení mysli.

Co se navíc betonu jednoznačně nedá upřít, je jeho absolutní pravdivost. Pokud zůstane neomítnutý, propíše se na finální povrch celý proces vzniku – od složení použité směsi, přes rozdíly jednotlivých fází, až po konkrétní péči věnovanou procesu bednění, lití, hutnění. A tak se nám před očima odvíjí příběh toho, jak kostel pomalu rostl, na základě plánů i náhod – rozpoznáváme jednotlivé betonové dílce a stopy po prkenném bednění, kopuli s obtiskem tisíců soustředně orientovaných dřívek, stěrkou zahlazené nerovné rohy, obvodový sokl pro akustickou přizdívku, co se však nakonec nerealizovala, nebo povrch stěn rozrušený pemrlováním, které akustice také příliš nepomohlo, avšak zanechalo po sobě jemnou (a velkoplošnou) stopu lidské práce. Možná, že právě v této pravdivosti je krása.

Hořkosladké kompromisy

Výsledný dojem z budovy kostela však nevytváří jen prostor pod monumentální kopulí a rozmáchlá gesta a symboly, kterých je bezesporu plný. Ďábel tkví v detailu, chtělo by se říct. Není tajemstvím, že finance sehrály v průběhu stavby podstatnou úlohu a mnohé navržené architektonické elementy musely být upraveny či úplně vyškrtnuty. I přesto působí konečný výběr a provedení některých prvků rozpačitě – jako by na ně zkrátka už peníze nezbyly a omezily se tak jen na plnění základní funkce.

Boj s akustikou (dlouhý a náročný) skončil spirálovým šedým panelem, který se jako plochý had vine po stěně a interiéru tak bohužel kromě nutného zkrácení doby dozvuku nic nepřináší. Původně plánovaná velkorysá vrata, akcentující primární vstup do lodi kostela, nahradily typové dveře, které jejich kompoziční ani symbolickou úlohu přenést už z podstaty nemohou. Po vystoupání na věž se nám kromě (krásného) výhledu na Brno odhalí také to, že z druhé strany „božské“ kopule je standardní a nepříliš vzhledná jednoplášťová střecha. I u dalších detailů, jako je například zvolené zábradlí, kování či přechody materiálů, se neubráním myšlence, že by si tato stavba zasloužila víc. Obzvlášť výrazný je tento pocit při porovnání s poslední realizací stejného autora – taktéž kruhovým (nicméně podstatně menším) kostelem v Sazovicích – kde hraje jednu z hlavních rolí klika vstupních dveří.

Sympatie naopak vyvolává ekologické vytápění tepelným čerpadlem, fakt, že původní duchovní centrum bylo ponecháno na místě (a bude sloužit dál pro rozmanité kulturní účely), nebo to, že kostelní věž může kromě soustavy zvonů nést i návštěvníky, kteří do kostela obvykle nechodí. A přestože původně plánovaná fasáda kostela z­­ betonových panelů by k celkovému konceptu seděla asi víc, využití dilatačních spár v břízolitu pro ztvárnění symboliky Nejsvětější Trojice a doplňující symboly zase značí otevírání kostela směrem ven, k lidem.

Odcházím s pocitem, že byl na Lesné konečně (a velmi důstojně) splacen dluh věřícím obyvatelům sídliště (a že jich není málo), ale také, že trochu víc vynaložených prostředků by stavbu povzneslo ještě výš. Jenže, kde je hranice? Co znamená „trochu víc“ v situaci, kdy všechny peníze pochází od dárců a za jejich získáním se skrývají hodiny a hodiny neúnavné práce, vymýšlení strategií, obepisování jednotlivců. Návrh kostela sice zvítězil ve veřejné architektonické soutěži, zbývající roky a všechny těžkosti přicházející s nimi však už ležely jen na bedrech místního biskupství, faráře a architekta, kteří se museli na všem dohodnout. Jak potom určit ten správný kompromis?

A tak si naposled v hlavě promítnu poetické snoubení světla s betonem a budu doufat, že místní milovníky zateplování panelákovách fasád inspiruje nový kostel spíše svou strohostí než duhovým zbarvením.

Text: Klára Koldová, Foto: Boys Play Nice