Realizace DRN na Národní třídě

Nejdražší parcela v Praze – tak se dlouhou dobu přezdívalo volnému pozemku na rohu Mikulandské a Národní třídy. Místo, které bylo v minulosti dějištěm mnoha důležitých událostí, skýtalo obrovský potenciál. Cesta k jeho proměně ve funkční nároží však byla nebývale trnitá. Zelený DRN Stanislava Fialy však žádné ostny nemá, naopak, prázdnotu vyplnil organickou vlnou, změkčenou zelenými prvky.  

DRN vyrostl v exponované poloze na nároží ulic Národní a Mikulandská v centru Prahy. Na pozemku bylo od roku 1966 parkoviště, se kterým sousedil barokní Schönkirchovský palác. Spojením starého a nového vznikl městský polyfunkční dům s dvorem, obchody, restauracemi a kancelářemi.  

Novostavba tvoří nároží a její hmota spojuje Palác Dunaj z roku 1930 s barokním palácem v Mikulandské. Obrys budovy sleduje uliční čáru a na výškové rozdíly svých sousedů reaguje ustupujícími patry, lemovanými balkóny se zelení a výtvarnou mříží. Významným městotvorným prvkem je pasáž a přístupný dvůr, který by měl být v budoucnu propojen se sousední školou UMPRUM. 

Na uliční prostor navazují dvě obchodní podlaží obchodních prostor a suterén pod dvorem. Čtyři podzemní podlaží ukrývají garáže a hlavní technologie. Horní patra jsou kancelářská, střecha slouží jako terasa s pečlivě provedenou zahradou. 

Prolínání barokního světa s moderním, propojení starého a nového jsou motivy, které prostupují celým objektem. Najdeme je na hlavních stavebních konstrukcích i na drobných prvcích interiéru. Do pohledové železobetonové konstrukce jsou vkládány různé prvky, například původní cihly, prejzy, kameny a staré trámy. Do povrchu jsou otlačeny kmeny stromů, lana a různé druhy bednění. Beton je různě probarvený. 

Barokní palác byl očištěn od dostaveb a nánosů. Odkryty byly hodnotné gotické sklepy, klenby, kamenné schody, zdivo, polychromované trámové stropy i malby na stěnách. Vše bylo pečlivě zrestaurováno a doplněno s důrazem na řemeslné provedení. Původní krov, zničený novodobými přestavbami, byl navržen a proveden v barokní podobě, včetně dodržování starobylé tesařiny. Totéž je možné říci i o stropech ve 3. patře.  

Architektonické řešení 

Místo stavby a genius loci, přítomnost Schönkirchovského paláce, jeho dvorních křídel a konírny, již vydané stavební povolení na projekt hotelu, dle kterého se začalo stavět. To vše hrálo roli v architektonickém návrhu projektu Paláce Národní, který byl založen především na citlivém přístupu k původním objektům. Důraz byl kladen na používání klasických řemeslných postupů a materiálů kompatibilních s historickými materiály. Propojení barokního paláce a moderního domu diktuje estetiku celého komplexu. Prvořadým záměrem bylo co nejkvalitněji zrekonstruovat barokní stavbu a využít všechny nalezené hodnoty k prezentaci v dokončeném díle. Všechny původní materiály (cihly, opukové kameny, dřevěné trámy, valouny ze staré dlažby nebo třeba prejzy a tašky) byly pečlivě uloženy a následně v novostavbě zapracovány do jednoho harmonického celku. Bylo obnoveno původní tvarosloví střechy paláce, které bylo v průběhu času několikrát narušeno necitlivými úpravami. Autoři projektu také pracovali s informací o plánované rekonstrukci budovy jižního souseda a připravili prostor u jižní stěny pro možné propojení nádvoří obou objektů. 

Novostavba na volné nárožní proluce spojuje různé světy – vysoké jednoduché tvary Paláce Dunaj z třicátých let 20. století a nižší romantické barokní paláce v ulici Mikulandská. Hlavní fasáda sleduje uliční čáru, která díky existenci Schönkirchovského paláce (Kaňkova domu) ubíhá a zužuje ulici na původní historickou šířku. K propojení těchto světů pomáhá síť ze zapečených nerezových pásků, která vizuálně navazuje na římsy a nároží sousedních objektů. 

Propojení původního barokního objektu s moderní architekturou je možné nejintenzivněji vnímat na nádvoří, které vytváří spolu s nově vzniklou pasáží příjemný a klidný veřejný prostor na jedné z nejrušnějších městských tříd v Praze. Z prostoru nádvoří tak lze nejlépe pozorovat celkový rozsah i složitost projektu. Osm nadzemních podlaží nového paláce se propojuje s pěti nadzemními podlažími starého paláce. Díky tomuto propojení vzniká zajímavé členění vnitřních prostor k pronájmu o celkové výměře cca 11 000 m2. V přízemí a v prvním patře jsou to jednotky pro obchodní využití, v ostatních podlažích pro kanceláře. Budova má také čtyři suterény, ve kterých je téměř sto parkovacích míst, prostory pro sklady a technologické místnosti.  

Od třetího nadzemního podlaží je výraz domu ovládán průběžně lemujícími balkony, na jejichž okraji je navržen pás bohaté, řízeně a pečlivě pěstované zeleně, která by měla přispět k osvěžení uličního prostoru, ale také výhledům z oken. Balkony slouží nejen jako bonusový prostor, pomáhající utváření atmosféry interiérů, ale také jako velmi důležitý praktický prvek pro dobrou a pohodlnou údržbu domu, která se pak v konečném výsledku podepíše na celkovém působení objektu. 

Při výstupu na střechu novostavby se vstupuje do zahrady s platany, udržovaným trávníkem a terasou s lavičkami. Ani zde se v detailech nezapomíná na přiléhající barokní palác a plochy zeleně jsou obsypány drcenou pálenou krytinou. Potenciál místa je zde využit opravdu na maximum a nájemníkům budovy se tak otevírá prostor k odpočinku s výhledem na všechny pražské věže. 

Zajišťovací práce 

Požadavek památkářů na zachování dvorních křídel původních objektů a současný logický požadavek investora na vybudování podzemních garáží pod těmito objekty znásobily složitost provádění spodní stavby. Statik se tedy musel současně s návrhem konstrukce novostavby vypořádat také s návrhem zajištění podchycení památkově chráněných dvorních křídel objektu starého paláce pro umožnění těžby stavební jámy a následné realizace spodní stavby. 

Před zahájením těžby stavební jámy byly původní objekty starého paláce sepnuty ocelovými táhly tak, aby byla zajištěna jejich stabilita do doby, než budou rekonstruovány a začleněny do monolitického skeletu novostavby. Aby bylo možné vyhloubit stavební jámu, byly objekt Starého Paláce (východní křídlo v ul. Mikulandská) a sousední domy podchyceny tryskovou injektáží a dvorní objekty byly podepřeny mikropilotovými věžemi (bárkami).  

Tři křídla objektu tak v průběhu hloubení jámy a realizace spodní stavby levitovala na husté konstrukci ocelových tenkostěnných trubek. Provádění železobetonových monolitických konstrukcí spodní stavby bylo ztíženo umístěním těchto dočasných podpůrných konstrukcí – některé sloupy se nacházely uvnitř bárek, místy zavětrování bárek protínalo stěny, někdy byly zase sloupy nebo části stěn v kolizi se zavětrováním bárek. V těchto případech bylo nutné v bárkách po částech předělat zavětrování a teprve poté bylo možné bednit. 

Po dokončení stropu nad 1.PP se objekty vynesené na bárkách dozdily zpět na přechodovou stropní desku a následně bylo možné „les zavětrovaných mikropilot“ postupně od 1.PP do základové desky 4.PP odřezávat. Části pilot, které „propichovaly“ stropní konstrukce, zůstaly ve stropě nad 1.PP ponechány jako vzpomínka pro budoucí generace na tento technologicky náročný a také velmi nákladný proces.  

Konstrukční řešení novostavby 

Nosná konstrukce novostavby je navržena jako železobetonový monolitický kombinovaný systém složený ze stěn, sloupů a obousměrně pnutých stropních desek s hlavicemi, místy doplněný o průvlaky a ocelová táhla. Některé sloupy horní stavby jsou ocelové, vylité betonem. Spodní stavba je navržena jako bílá vana s přídavnou bentonitovou hydroizolací. Základ tvoří masivní ŽB deska. Spodní stavba (stejně jako horní) není dilatována. 

Použity byly konstrukční betony C 25/30 – C50/60, betony vodostavební, betony pro pohledové konstrukce a samozhutnitelné betony. Celkově bylo na stavbu dodáno okolo 9 000 m3 betonů včetně barevných betonů. Architekt požadoval deset až dvanáct různých barevných odstínů a typů těchto betonů. Vmícháním barevného pigmentu do betonové směsi docházelo k různým konzistenčním změnám, a bylo tedy nutné konzultovat a vzorkovat tato řešení s odborným dodavatelem. 

Základy 

Základová spára je ve dvou úrovních s rozdílem výšky cca 1 m. Na dně stavební jámy byl proveden podkladní beton ve dvou vrstvách tl. min. 2 x 120 mm. Je to z důvodu provádění vrtů pro tepelná čerpadla a vedení rozvodů primárních tras tepelných čerpadel v koridorech podkladního betonu od vrtů do míst sdružených prostupů základovou deskou.  

Stavba je založena na železobetonové základové desce tl. 700–1000 mm z vodonepropustného betonu. Před realizací základové desky byla na podkladním betonu provedena bentonitová hydroizolace. Všechny průchody mikropilot deskami byly dodatečně vyspraveny a průchody základovou deskou také utěsněny.  

Svislé nosné konstrukce 

Obvodové stěny spodní stavby, kopírující tvar proluky, jsou půdorysně poměrně členité a mají tloušťku 400–300 mm. Vnitřní stěny horní i dolní stavby jsou vesměs navrženy v tloušťkách 200 a 250 mm, místy 300, 350 a 150 mm. Sloupy spodní stavby jsou vesměs kruhové φ 450–600 nebo oválné́ 350 x 600 – 450 x 1200 mm. V prostoru ramp mají některé sloupy zvláštní zaoblený tvar, bylo tedy nutné použít speciální bednění – jedná se o ovál navíc s jednou boční stranou zaoblenou. Sloupy horní stavby jsou až na ojedinělé výjimky kruhové φ 550, 500 a 450 mm, místy šikmé z důvodu ustupujících podlaží.  

Vodorovné nosné konstrukce 

Stropní desky spodní stavby nad 4.PP až 2.PP jsou tl. 220 s hlavicemi tl. 280, 300 a 320 mm. Deska běžných ramp je tl. 240 mm, deska vjezdové vytápěné rampy je tl. 280 mm. Stropní desky horní stavby jsou z valné většiny navrženy v tloušťce 210 mm s hlavicemi tl. 290 nad horním lícem desky (tj. 80 mm nad desku). V ojedinělých případech jsou hlavice silnější tl. 300 a 320 mm.  

Deska nad 1.PP je navržena jako masivní přechodová konstrukce, protože nese nejen stávající památkově chráněné zděné objekty, ale umožňuje také změnu modulace nosného systému mezi suterény a nadzemními patry. Tomu odpovídá i poměrně vysoká pevnostní třída betonu (C50/60). Tloušťka přechodové desky se pohybuje od 450, 550, 650 až do 850 mm. Pod nádvořím je deska tl. 290 mm s hlavicemi tl. 410 mm doplněná o studny, které slouží jako světlíky, a dále o velký květník pro strom. Studny z valounků zde byly nalezeny během archeologického průzkumu, ale bohužel probíhaly skrz dnešní garáže a nebylo možné je zachovat. Deska 1.PP má z estetických důvodů zachován rovný spodní líc a různá zesílení a hlavice vystupují nad horní líc. Z tohoto důvodu vznikají v některých místech velmi silné skladby podlah (až 400 mm). Ze statických důvodů bylo nutné tyto skladby vylehčit vrstvou porimentu (litá cementová pěna s přidaným drceným polystyrenem).  

Náročné bylo také usazení stávajících budov, do té doby na bárkách, na přechodovou stropní desku s rozdílnými výškami jejího horního líce. Mezery mezi patami původních masivních pilířů starého paláce a stropní deskou bylo nutné dozdít a proplétat se tak ve stísněném prostoru skrz konstrukci bárek. 

Vnější obrysy desek horních podlaží se mění dle tvaru postupně ustupujících podlaží a navazují tak na sousední budovy. To má za následek, že některé obvodové sloupy jsou šikmé. Poslední podlaží ustupuje výrazně, a tím má i deska nad 7.NP charakter přechodové konstrukce. V horní stavbě jsou některé desky „vykonzolovány“ na značné rozpětí. Tato místa jsou vynesena pomocí kombinace průvlaků a ocelových táhel. Prostorovou tuhost horní stavby zajišťují stěny kolem komunikačních jader a podél hranice se sousedními objekty, které jsou vetknuté do tuhé krabice spodní stavby. 

Deska nad 2.NP zahrnuje několik masivních průvlaků, které byly vyztuženy válcovanými profily HEM 550–700 z důvodu přenosu tahového zatížení z konzoly nad 1.NP. Tyto průvlaky současně nesou sloupy skeletu nadzemních pater. Jedná se o sloupy, které nemohly z různých důvodů probíhat do přízemí (např. skrz trakty zděných staveb nebo na chodník podél ulice Národní́ apod.). Jejich spodní líc je zaoblený a velký objem betonu vzniklý tímto tvarováním byl vylehčen plastovými trubkami osazenými do bednění – bylo nutné je řádně vyvázat a zajistit proti vyplavání při betonáži. Další takovéto průvlaky, ale o něco subtilnějších, se nachází i v 3.NP a 6.NP, kde bylo nutné přenést zatížení nestandartním způsobem.  

Schodiště 

Hlavní schodiště v novostavbě je provedeno jako přímočaré a je uloženo pouze v monolitických podestách, nikoliv mezipodestách, rozpon tedy činí téměř 9 metrů. Toto řešení má za následek vznik masivní konstrukce, která je hustě vyztužena a doplněna plastovými vylehčovacími trubkami o průměru 125 mm. Pro zjemnění této masy je spodní podhled schodiště řešen jako vlna bedněná z úzkých kartáčovaných latí. Na schodiště je použit 4% černý beton, ve finále broušený na stupních a mezipodestách. Z toho důvodu muselo být schodiště „nadbetonováno“ o 4 mm, které se následně zbrousily a vynikla tak struktura kameniva v kontrastu s černou hmotou betonu. Toto přímočaré schodiště přechází v posledních dvou podlažích ve schodiště točité o průměru 4,2 m, provedeno jako monolitické z černého betonu. Šroubovice spodního podhledu schodiště byla provedena z úzkých kartáčovaných latí, které opět pohledově příjemně zlehčují a zjemňují konstrukci. 

V novostavbě se nachází také prefabrikovaná schodiště, která jsou provedena z prefabrikovaných ramen uložených v monolitických podestách a mezipodestách. I u prefa výroby byla na bednění nášlapů použita nesystémová kartáčovaná prkna, jejichž obtisknutá struktura následně plní i protiskluznou funkci. 

Umění z bednění 

Jak již bylo zmíněno v úvodu, beton má na DRNu nosnou i pohledovou funkci.  V suterénních podlažích se začínalo s tréninkem vkládání prvků do bednění a pilovaly se techniky a postupy. Následovalo vkládání materiálů pro finální zabudování do nové konstrukce a také použití barevných betonů. 

Prostřednictvím aplikace různých druhů bednicího materiálu (hladké i surové bednicí desky, OSB desky, kartáčovaná prkna) se již od suterénních prostor realizovalo bednění stropů podle kladečských plánů. Na desky stropního bednění se dále v nadzemních podlažích upevňovaly další prvky jako lana a hadice, které vytvářely reminiscence stropních růžic jako odkaz na přítomnost barokního Schönkirchovského paláce. 

Zvláštní pozornost si zaslouží také provedení masivních průvlaků ve 2.NP, které spočívalo v precizní tesařské práci. Spodní líc průvlaků je zaoblen specifickým způsobem a plynule přechází v rovný spodní líc desky. To si vyžádalo poměrně složité a pracné bednění připomínající tvar břicha velryby. Dnes se těmto průvlakům neřekne jinak než VORVANI. Při provádění bednění těchto průvlaků se postupovalo obdobnou metodou jako při stavbě lodního kýlu s tím rozdílem, že žebrování se provádělo vně formy.   

Původní prvky v nové hmotě 

Neobvyklé pojetí povrchů betonů vyvrcholilo vkládáním matric do bednění stěn a stropů, které po odbednění vytvářely na povrchu betonu plastické obtisky (stromky, lana, kmínky stromů, prkna). Krytí výztuže z těchto důvodů místy dosahovalo 40–60 mm. 

V podzemních podlažích jsou pomocí vložených lan a prken do stěn označena čísla podlaží ve výtahových lobby. V nadzemní části, kromě orientační funkce, vytváří vkládané prvky do bednění stěn v každém podlaží jiný příběh – ve vstupním lobby dům doslova vyrůstá ze země s použitím probarvených betonů a vkládání stromků do bednění, v dalších podlažích jsou viditelné obtisky prutů betonářské výztuže, OSB desek, fragmentů profilovaných zárubní dveří, lan, prken. Do obvodové stěny u sousedního objektu Paláce Dunaj se vkládaly cihly z původního zdiva, prejzy, kamenné ostění nebo trámy z krovu. Všechny tyto vložené prvky se našly v původním objektu Schönkirchovského paláce nebo byly použity materiály přímo ze stavby. V posledním podlaží, ve kterém již DRN stoupá do nebes, jsou stěny z bílého a světle modrého betonu. Stejně tak byl proveden i strop, který připomíná modrou oblohu s bílými oblaky.  

Využití tepelné akumulace betonu 

Nadstandardní provedení monolitických konstrukcí je podtrženo uložením trubních rozvodů do stropních desek, sloužících pro budoucí chlazení a vytápění objektu. Jednotlivá podlaží novostavby byla navržena jako velkoprostorové kanceláře s možností dělení prostor na menší kanceláře a zasedací místnosti. To se odrazilo také v návrhu systému stropního chlazení/vytápění, a rozvody jsou tedy realizovány v samostatných okruzích dle možného dispozičního uspořádání prostor.  

Zdrojem tepla a chladu pro akumulaci v betonu je 24 vrtů o hloubce 120 m pod základovou deskou novostavby propojených do strojovny tepelných čerpadel země-voda. 

DRN 

Místo: Národní 135/14, 110 00 Praha–Staré Město 

Investor: SEBRE, a. s. 

Autoři: Stanislav Fiala / Fiala+Němec 

Spolupráce: Jiří Václavů, Milan Vrána, Jana Štefuráková, Jiří Neumann, Jan Stáhala,  

restaurátor: Martin Pavala, statika: Němec Polák, s. r. o., dřevěné krovy: Vít Mlázovský 

Hlavní dodavatel: Hinton, a. s. 

Zastavěná plocha: 

Užitná plocha: 

Projekt: 

Realizace: 2018 

Náklady: Neuvedeny 

Foto: Jan Jehlík