U příležitosti pražské přednášky Sou Fujimota jsme se setkali se slavným japonským architektem a pohovořili o jeho architektuře, vztahu k České republice i psychologii japonské architektury.
Nacházíme se v Centru architektury a městského plánování, jsme v centru Prahy, v hlavním městě České republiky. Někteří z pionýrů moderní architektury v Japonsku byli právě Češi jako Jan Letzel nebo především Antonin Raymond. Jak vnímáte jejich odkaz? Je stále přítomen v japonské architektuře?
Tvorbu Antonina Raymonda mám velmi rád. Jeho vliv na architekturu v Japonsku byl ohromný a stále se jeho osobnost těší velké úctě. Pracoval pro Franka Lloyda Wrighta a později se s ním vydal do Japonska stavět hotel Imperial. Jak Wright, tak i Antonin Raymond měli v pozdější době obrovský vliv na naši architekturu. Je to jakási vzájemná inspirace. Raymond přeložil japonskou tradici do moderního stylu bez toho, aniž by byl na ně jako cizinec nějakým zásadním způsobem vázaný.
Jako historik architektury jsem na Antonina Raymonda velmi hrdý. To, že rodák z Kladna takovým způsobem ovlivnil japonskou architekturu, je kompliment pro celou naši republiku. Je to pro mě fascinující. Zpátky ale k vám. Narodil jste se na ostrově Hokkaidó. Jakým způsobem vás ovlivnilo místo, ze kterého pocházíte?
Městečko, ve kterém jsem se narodil, je v podstatě malou vesnicí. Populace byla kolem 3000 v době, kdy jsem tam vyrůstal. Všude kolem byla krásná příroda. A často se tam vracím, protože tam mám dodnes moji rodinu. Z architektonického hlediska to není příliš zajímavá lokalita, ale krajina je nádherná. V zimě tam hodně sněží a možná právě sníh na mě zásadním způsobem v dětství působil. Je tam opravdu hodně bílý a bílou barvu v architektuře často používám…
Zmínil jste bílou barvu. Proč je právě bílá tak populární v současné japonské architektuře? Zároveň ji používáte i vy.
Každý architekt si vybírá barvu podle vlastní koncepce a ze svého vlastního přesvědčení. Ale konkrétně pro mě je to barva, která se neustále mění. Mění se v proměnlivém světle, mění se v průběhu roku. Je to ultimátní barva, ve které lze najít vše a pokaždé je jiná. Jsem v tomto smyslu bezesporu ovlivněn mými zážitky z dětství, kdy jsem v zimě viděl takové množství sněhu. Fascinuje mě zároveň její hloubka. Nechci ale tvrdit, že bílá barva je můj styl, je pouze jeho součástí. Rád si vybírám barvy a materiály ve vztahu k širšímu kontextu a podmínek místa. Je to bohatá a expresivní barva, protože odráží vše, co je kolem.
Viděl jste některé stavby od Luise Barragana v Mexiku? To by mohl být takový barevný protipól vaší tvorby…
Ano, samozřejmě jsem některé z nich viděl. Jsou fantastické a moc se mi líbí. Naopak si myslím, že moje architektura má s tou Barraganovou něco velmi společného. Je otevřená přírodě a stejným způsobem odráží barvy a slunce. Je také založena na lokální kultuře, což je pro mě také velmi důležité.
Zpátky k Praze. Jste tu mimochodem také proto, že jste dělal soutěž na realizaci nového komplexu budov na Praze 3. Jak jste se na tuto soutěž připravoval a jak jste pracoval s lokálními souvislostmi?
Pokaždé když pracuji na projektu na nějakém novém místě, dělám základní průzkum pozemku a historie města. Snažím se také zohlednit lokální klima a další data. Ale v Praze se cítím velmi dobře. Byl jsem tu na konferenci Re-Site a od té doby to tu mám rád. I díky tomu jsem se do soutěže přihlásil. Snažil jsem se pochopit celou situaci Prahy, respektovat ji, ale zároveň přinést něco nového.
Znáte tu budovu, která je aktuálně stále na místě vašeho projektu? Co si myslíte o památkové ochraně? Konkrétně žižkovská stavba byla navržena poměrně významným českým architektem Františkem Cubrem. Často u nás v Praze bojujeme za zachování modernistické nebo brutalistické historie a toto bude další stavba, která bude z historie tímto způsobem vymazána. V Japonsku je to pravděpodobně zcela jiné…
Ano, v této soutěži jsem se rozhodl stávající budovu zbourat. Pokud jako architekt něco boříte, tak je to pokaždé velmi smutné, ale někdy to jinak nejde. Ale mám i zkušenosti s renovacemi. Dělal jsem několik rekonstrukcí modernistických staveb v Japonsku. Snažil jsem se vždy pracovat s původní architekturou co nejcitlivěji, často ale musíte doplnit nezbytné věci, jako jsou výtahy, bezbariérové vstupy a další současné prvky, které i tak změní původní charakter architektury. Cítil jsem, že moje projekty byly v mnohém úspěšné. Ale od té doby, co mám studio v Paříži, jsem na téma památkové ochrany ještě mnohem citlivější. Samozřejmě že v Evropě je památková péče zcela jiná než v Japonsku.
V Japonsku není moc památkově chráněných staveb z dvacátého století, že?
Ano, je to velká škoda. Máme mnoho významných staveb, ale v poslední době se hodně bourají, například fantastický hotel Okura. I přes velké protesty tomu nelze příliš dobře zabránit.
Zmínil jste se o Paříži. Proč jste se rozhodl otevřít své druhé studio právě tam?
Jednoduše jsme to potřebovali. Před šesti lety jsem vyhrál soutěž na stavbu obytných věží v Montpellier na jihu Francie. A od té doby se nám ve Francii dařilo. Vyhráli jsme další dvě důležité soutěže ve Francii. Tak jsme se rozhodli založit kancelář právě v Paříži. Myslím si, že je to skvělé místo pro dělání architektury. Francie má k architektuře velký respekt a jsou tu velké vize do budoucna. Byli jsme velmi spokojeni, jakým způsobem například probíhaly soutěže. Vedle profesionálního přístupu je ve Francii také obrovské nadšení a vášeň pro realizaci zajímavých projektů.
Na kolika projektech ve Francii aktuálně pracujete?
Je to kolem deseti projektů, které jsou buď ve výstavbě, nebo teprve ve fázi studie. Většinu z nich jsme vyhráli na základě soutěží, některé navrhujeme na zakázku. Ale nepracujeme na projektech jen ve Francii, také mámě něco v Belgii, Švýcarsku a USA.
Kolik lidí zaměstnáváte?
V Paříži je to něco kolem 30 lidí a v Tokiu 50.
Váš tatínek byl psychiatr. Ovlivnilo to nějakým způsobem vaši architekturu?
Nepřímo. První dva projekty jsem postavil právě pro otce. Zároveň některé další byly pro jeho kamarády, také lékaře. To bylo někdy na konci devadesátých let. Přemýšlel jsem nad psychiatrickou nemocnicí z architektonické perspektivy. Je to vlastně jakási integrace rodinného domu a města. Na jedné straně tam je kladen důraz na soukromí, na straně druhé má taková nemocnice velmi komplexní provoz, téměř jako město. A právě provázání soukromí a města mě v mé práci poměrně dost zajímá. Takové téma v sobě pojímá vše. Musíte přemýšlet o jakési psychologické vzdálenosti a vytvářet prostory jakýchsi vztahových gradientů, kde se soukromí a veřejný prostor prolínají postupně.
Pokud se podívám na japonskou architekturu obecně, mám pocit, že největší důraz je kladen na rodinné bydlení. Dům jako typologie je v Japonsku nástrojem experimentu a vývoje, pravděpodobně již od padesátých let minulého století. Je to pravda?
Aktuálně máme celou řadu projektů rodinných domů, především pro mladou generaci. Náš životní styl je z velké části založen právě na tradičním rodinném bydlení než bydlení v bytě. Často je malý rodinný dům takovým základním startem pro mladou rodinu například. Často pracujeme na projektech nízkorozpočtových, ale není to pravidlem. Myslím si, že v rodinném domě jako typologii se koncentruje vše, problémy čistě architektonické na jedné straně a problémy celkového života obecně na druhé. Je to pro architekta skvělý výchozí bod v jeho tvorbě. Ale není to samozřejmě jediné téma pro japonské architekty.
Samozřejmě tomu rozumím. Narážel jsem na nedávnou výstavu, která byla v MAXXI v Římě a poté v Barbican v Londýně a zabývala se historickým vývojem japonského rodinného domu a vaše práce na ní byla také vystavena. V této výstavě byl japonský rodinný dům představen jako nástroj prostorového experimentu a každodenní poezie.
Ano, to je pravda. Ale myslím si, že tímto je rodinný dům i pro jiné národní školy architektury. Experimenty se dělaly a dělají všude po světě v tomto smyslu. Zároveň je to místo života.
I tak si myslím, že dávka experimentu je v japonské architektuře možná přece jen o něco větší. Vzpomeňme si na tvorbu Kazua Shinohary, Itsua Hasegawy nebo rané domy Toya Ita a Tadaa Anda ze sedmdesátých let. Jak důležitá je tato generace pro současnou japonskou architekturu?
Všichni tito tvůrci vytvořili velmi důležité projekty, především v oblasti rodinných domů a jejich koncepce prostoru dodnes ovlivňuje naši současnou tvorbu.
Také se někdy věnujete nábytkovému designu. Navrhl jste nevšední knihovnu pro italskou značku Alias. Jak vás baví design?
Stále se učím. Nemám tolik zkušeností, ale rád se učím a hodně mě to baví. Přece jen je nábytkový design trochu něco jiného než architektura.
S designem souvisí i vaše instalace pro módní značku COS, která byla na Salone del Mobile v roce 2017. Jak souvisela s vaší architektonickou tvorbou?
Ano, to byl velmi pěkný projekt. Značka COS dělá skvělé věci a byl jsem velmi rád, že mohu být u toho. Navrhl jsem pro ně les světla. I přesto, že to byla jen krátkodobá instalace, přemýšlíte u ní podobně, jako když navrhujete dům. Chtěl jsem vytvořit místo, ve kterém se lidé rádi zastaví a jen tak spočinou, budou cítit prostor, čas a světlo. To utváří i moje architektura. Obojí je o vytváření příjemného prostoru pro lidi. Snažil jsem se najít společný bod, ve kterém by se setkala architektura a módní filozofie značky COS.
Jak se vám líbil projekt autobusových zastávek v rakouském Krumbachu, kterého jste se před několika lety také zúčastnil?
To bylo velmi příjemné. Kurátor z Vídně Dietmar Steiner vytvořil skvělý výběr architektů z celého světa a já jsem byl poctěn být mezi nimi. Byla to skvělá zkušenost. Viděl jsem, jak architektura povznáší lokální komunitu a zároveň jak místní řemeslníci vzali projekt za svůj a věnovali mu velkou péči. Byl to skvělý zážitek, přestože to byl projekt, který všichni architekti dělali bez nároku na honorář.
Vaše zastávka v Krumbachu je takovým drobným mrakem z bílých kovových tyčí, na který můžete vystoupat a rozhlédnout se do krajiny. Je to intimní struktura v krajině. Myslím si, že máte velký talent na podobné menší projekty. Dokázal jste to v rostlinném pavilonu v Paříži nebo v pavilonu galerie Serpentine v Londýně.
Mám rád rozmanitost projektů. Nejsem soustředěn na žádnou typologii, ani měřítko a u nás ve studiu se tak zaměřujeme na vše.
Jaké jsou naopak největší projekty, na kterých momentálně pracujete?
Jsou to projekty ve Francii. V Paříži čekáme na začátek stavby multifunkčního rezidenčního komplexu Milles Arbres, který má výměru 60 000 m2. Také máme velké projekty v Číně.
Jak bydlíte vy sám?
V obyčejném bytě v obyčejném domě.
