Nad aktuální situací a jejím dopadem nejen z pohledu urbanistických souvislostí se zamýšlí urbanistka a moderátorka Milota Sidorová.
Jsme uzamčeni. Ze dne na den. S nemožností vycestovat, setkávat se, nakupovat bez omezení se naše životy změnily. Zatím co sedíme doma všichni spolu a zároveň sami, či v malých klastrech rodin, pandemie je dobrou příležitostí uvědomit si hodně o společnosti, městech a státech.V dobách, kdy jsou omezeny základní pilíře – trh a stát, lidé mnohem více dbají na neformální vztahy a lokální příležitosti. Záleží na sousedské pomoci, sdílení nákupů, zboží, procházkách v blízkých veřejných prostorech, parcích a lesích, které jsme možná předtím nenavštěvovali. Mohli jsme si vybrat, jít zkrátka někam, kde to bylo lepší.
Města jsou důležitým místem prvotní reakce na krizi. Jak jsme zažili během této pandemie, nebyl to stát, ale města, později kraje, které jako první přistoupily k rychlým akcím a preventivním opatřením. Zatímco tu nyní sedím, mí kolegové a kolegyně na bratislavském magistrátě v krizovém štábu dnem i nocí řeší neodkladné povinnosti spojené s pandemií.
Krize a sociální nerovnosti
Historicky se neustále prokazuje, že města ohrožená sociálními nerovnostmi jsou v dobách krize nestabilnější. Zaznamenávají též horší dopady[1]. Víme, že krize tvrdě postihuje malé a střední podnikatele a podnikatelky, a pokud bude pokračovat déle, výrazně nasměruje i národní/globální ekonomiku, pracovní příležitosti, nabídku služeb a zboží. Stejně jako po záplavách či příkladech jiných katastrof, můžeme předpokládat, že se z měst vytratí mnoho obchodů a bude trvat delší dobu, než se zregenerují. Ohroženy ale nejsou jen kavárny, gastroprůmysl, služby, ta příjemná místa, která tvořila prostor našeho dne. Ačkoliv pandemie postihuje každého, neznamená to, že jsme na tom všichni stejně. Pro lidi, kteří mají těžkosti zabezpečit si důstojný život v normálních podmínkách, může jakékoliv vybočení ze současného stavu znamenat vážný existenční problém, a proto musíme pandemii vidět nejen jako otázku ekonomickou, ale také a hlavně sociální.
Před časem jsme přešli ke stavu uzavření a omezení pohybu. To však není možné pro všechny. Karanténa či sebe-izolace je luxusem střední a vyšší třídy. Samostatní rodiče, hlavně matky samoživitelky, senioři, lidé bez domova, lidé se speciálními potřebami, ti všichni dnes bojují se základními problémy, jak si nakoupit, pořídit prostředky a přežít dalších pár měsíců. Řeší problémy, které na ně podle kapacit osobního zabezpečení, rezerv a sociálních kontaktů dřív či později dopadnou.
Nedá se přehlédnout i nerovnost rodová. Nakupujete-li, chodíte-li do lékáren, nejde si nevšimnout, že většinu tamního personálu tvoří ženy. Jsou v nejrizikovějších skupinách vystavených viru, nejméně placených funkcích, často i s rodinami[2]. Zaznamenali jsme už články o zvýšení případů domácího násilí, jehož oběťmi jsou opět v drtivé většině ženy[3]. Tradiční či netradiční rodiny zažívají nátlak dvojí povinnosti, která v normálních podmínkách většinou dopadá na ženy. Rodiče musí vyvíjet hodně úsilí na to, aby zabavili a učili děti, postarali se o chod domácnosti a zároveň pracovali z domu. Pro mnoho mužů je to první zkouška ‚rodičovské dovolené‘. A pro ty, kdo zrovna nežijí v domě se zahradou nebo blízko lesa, je jasné, že bez parků a zelených prostranství v okolí by se situace stala nesnesitelnou.
Veřejné zdraví a lokální parky
Procházka podle pravidel sociálního vzdalování je dnes k nezaplacení!
Ale o parcích a veřejných prostranstvích jsme v profesi a politice dlouho přemýšleli jako o nákladu, o estetickém a ekologickém doplňku stavebního developmentu budov. Jako o něčem, co z investorského pohledu v nejlepším případě zvýšilo atraktivitu, kvalitu rezidence a ekonomický zisk z prodeje či pronájmu. Dnes ale sehrávají klíčovou roli při udržování duševního a fyzického zdraví nás všech. Bez nich nemáme moc co na práci, jen být doma. A i když je to respektovaný způsob jak naléhavě zabránit šíření viru, stejně tak je to způsob jak už za pár dnů snížit imunitu v důsledku stresu uzavření v interiéru, přepracování, nedostatku pohybu, čerstvého vzduchu, slunce a sociálního kontaktu s jinými.
Ve světle pandemie vidíme, že parky a otevřená prostranství jsou klíčovými prvky infrastruktury veřejného zdraví. Veřejné zdraví v nejlepším případě funguje jako operační systém společnosti, který dlouhodobě zmírňuje hrozby[4]. Není to lákavé, nablýskané téma, nepřitahuje pozornost politiků. Ale stav, ve kterém jsme se dnes ocitli, stav nejen našeho zdravotnictví, ale i veřejné infrastruktury, která zdraví buduje a udržuje, je výsledkem politického vedení, respektive jeho absence. Věřím, že se však ve všech aspektech přetaví do lepší veřejné infrastruktury a politiky. Ve městech zemí post-korony si představuji robustní zdravotní infrastrukturu, která bude dostupná širokým skupinám obyvatelstva. Do toho počítám i infrastrukturu prevence, sportoviště, ale i dostupnější zelené, veřejné prostory, parky, řeky a další vodní elementy, které, jak dnes vidíme, se prokazují absolutně esenciální pro zvládnutí nesmírného mentálního tlaku z karantény, zatím co umožňují lidem udržovat si imunitu.
Pandemie jako příležitost pro posílení moci
Těžko dnes vnímat něco jiného než virus a základní denní fungování, ať jste v kterémkoliv místě či městě. Národní nebo světová politika jdou mimo centrum zájmu běžných obyvatel. Avšak tyto dny jsou plné bezprecedentních národních a globálních pohybů, které mohou mít dlouhodobé dopady. Není novinkou, že v posledních letech mnohé země propadají extrémně pravicovým politikům. Zatímco píšu tyto řádky, premiér Maďarska Viktor Orbán se chystá prosadit nařízení, aby mimořádný stav způsobený pandemií, vůči které sám Orbán dlouho nezakročil, trval po neomezenou dobu (ve srovnání se současnými patnácti dny), zároveň rozpustil parlament až do konce roku. Maďarsko se tím efektivně stane první diktaturou a zároveň členem EU[5].
V jeho šlépějích v tyto dny jde extrémně pravicový a kontroverzní Janez Janša, nový premiér Slovinska, jehož strana je stejně financována Viktorem Orbánem. I navzdory varováním ministra zdravotnictví nechal Janša ze dne na den propustit zdravotnický personál, který pocházel ze zemí bývalé Jugoslávie. Janša krátce po svém nástupu personálně obměnil všechny klíčové pozice po předešlém premiérovi, z vlády odvolal ženy, převedl zdravotnictví pod armádu, prosadil neomezené utrácení veřejných zdrojů, zakázal novinářům zúčastňovat se svých tiskových konferencí. Jediná zahraniční návštěva nepřišla z Brusselu nebo ze sousedního Chorvatska, ale z Maďarska. Proti Janšovi, který v minulosti rezignoval kvůli protestům občanů Slovinska, byl nově zorganizován protest. Ten se pro virus nekonal. Pro mimořádná opatření je jakákoliv rezistence velmi těžká[6]. V realitě to znamená, že Janša využívá mimořádná opatření vyvolaná pandemií pro klíčové upevnění své moci. Ani jeden z premiérů není podporovatelem inkluzivních, tolerantních a demokratických politik.
Pandemie představuje možnost rychlých, bezprecedentních akcí, které by se během demokratického vládnutí nedaly realizovat tak rychle, pokud vůbec. Světoznámá autorka a aktivistka Naomi Klein minulý týden[7] poznamenala, že vlády na celém světě využívají vypuknutí koronaviru k tomu, aby prosazovaly finanční výpomoci bez regulačních opatření. Je jasné, že pro ambice politiků, kteří koketují s autoritativními styly vlády, je to velmi lákavá příležitost. A já opět vnímám nevyváženost v současné sílící extrémně pravicové politické rétorice představitelů států, zatím co se města musí potýkat s problémy v okamžité realitě a řešit je pro všechny. Tak jak jsme připoutaní lokálně, tak jsme omezení k věcem národním a globálním.
Jak dál?
S pandemií se otevírá otázka, jakým směrem se jako společnost posuneme. Vidíme, že hájit zdroje a infrastrukturu pro veřejný zájem, zdraví a pohodu bude klíčové i do budoucnosti. Pro témata nejen zdravotnictví, ale tvorby vyváženého, zdravého a bezpečného prostředí pro všechnybudeme potřebovat mnohem více advokačních a odborných hlasů. Budeme muset změnit i naše nazírání na infrastrukturu a politiky chránící veřejný zájem, ať už to budou nemocnice, školy, nebo lesy, parky a veřejné prostory ve městě, veřejná doprava – tedy elementy, které slouží všem a zabezpečují naše základní fungování.
Na úrovni plánování to znamená, že odborníci a odbornice z oblastí jako krajinná architektura, veřejné zdraví, klimatologie a ochrana životního prostředí budou muset hrát mnohem významnější roli než dnes. Stejně tak představitelé a představitelky mimovládních organizací věnujících se lidským a hlavně ženským právům, sociální pracovníci a pracovnice, protože ti jsou první, kdo v krizových situacích poskytují pomoc ohroženým skupinám společnosti a alarmují k ráznějším opatřením. Musí být přizváni k debatám o klíčových rozhodnutích, kam naše města budou investovat. Doufám, že éra investic zaměřených na zploštělé parametry ekonomického rozvoje a rychlého kapitálu se změní, protože vidíme, že to nás v čase krize nejenže nemůže ochránit, ale tuto krizi ještě prohlubuje.
Pro města, která jsou prostorem, kde se krize reálně odehrává, to dále znamená i přestat negovat tvorbu krizových plánů a strategií. Ačkoliv se udržitelný rozvoj dávno změnil na koncept městské odolnosti i mezi „profesisty“, jen málo našich měst má funkční plány toho, co dělat v případech přírodní či lidské katastrofy. Ještě stále zažívám to, že hlavně politikové o těchto situacích mluví jako o daleké budoucnosti, přičemž je třeba řešit denní problémy a ekonomický růst. Ale jak právě zažíváme, bez plánu a prevence se v případě katastrofy na nás svalí všechny problémy najednou a my nebudeme vědět, jak postupovat a kam směřovat prostředky. Výsledkem jsou nejen ztracené životy a oslabené zdraví, ale i předražené zakázky, utrácení veřejných prostředků, při nevědomosti, zda tato opatření mají vůbec účinek. Mít krizový plán a připravené zdroje je investice, která se nám vrátí nejen v případě pandemie, ale o to více s postupující klimatickou krizí, která obyvatele našich měst ohrožuje vyššími teplotami, návalovými srážkami a suchem.
Z krize se můžeme poučit, ale může to však i dopadnout mnohem hůře, a proto kromě úsilí zachovat si zdraví nesmíme přestat požadovat skutečnou podporu a ochranu nejen veřejného zájmu, zdraví, ale i demokracie, lidských práv, svobod a především inkluzivity, které jsme dlouhé roky využívali bez zásadního omezení. Zátěžová zkouška společnosti je před námi.
Ing. Milota Sidorová, Ph.D.
Autorka je urbanistka a moderátorka. Pracuje pro Metropolitní institut Bratislavy.
[1]The Atlantic. 2019. What the fire revealed. Why the natural disasters are worse for the poor. Online: https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2019/01/why-natural-disasters-are-worse-poor/580846/
[2]Dennik N. Keď sa raz táto pandémia skončí bude ešte jasnejšie, že na ženy nakladáme príliš. 2020. online: https://dennikn.sk/1806263/ked-sa-raz-tato-pandemia-skonci-bude-este-jasnejsie-ze-na-zeny-nakladame-prilis-vela/?fbclid=IwAR0JfloxkKtwMq1nmXPEr2CJUhIBrIA9kYb18eBG2Az_Bpno9WpInKfuQ4c
[3]NY Times. 2020. Coronavirus lockdown and domestic violence. 2020. Online: https://www.nytimes.com/2020/03/24/us/coronavirus-lockdown-domestic-violence.html
[4]Authentically Detroit podcast: Health Equity Amid COVID-19 with Dr. Abdul El-Sayed and Dr. Carmen McIntyre. 2020. online: https://tunein.com/podcasts/Arts–Culture-Podcasts/Authentically-Detroit-p1228502/?topicId=140082643
[5]EUobserver. 2020. Hungary’s Orban seeks indefinite power in virus bill. online: https://euobserver.com/coronavirus/147834
[6]Delo. 2020. (Žametni) prevrat v čase koronavirusa. online: https://www.delo.si/sobotna-priloga/zametni-prevrat-v-casu-koronavirusa-290254.html?fbclid=IwAR3vu-cRtpo9sI8raAMcQtlehOD_mCUpVg1MFSu7BzUFO6bdkDLBR55gtzg
[7]The Intercept. 2020. Naomi Klein on Coronavirus capitalism and how to beat it. Online: https://theintercept.com/2020/03/16/coronavirus-capitalism/
