Jacques Dupuis: Mistr křivky

Jacques Dupuis: Mistr křivky

Dům Le Parador propojuje modernistický styl s eklektickými prvky Adam Štěch

Poválečná belgická architektura stále zůstává skryta širšímu mezinárodnímu zájmu. Přesto v ní figurují velmi zajímaví tvůrci, kteří se dokázali poučit tehdejšími mezinárodními vzory a ve spojení s vlastními originálními přístupy je zhmotnit v neortodoxní a jedinečné stavby, často velmi těžko zařaditelné k hlavním proudům modernistické architektury. Takový je i lyrický modernismus Jacquesa Dupuisa, architekta, který zůstává známý jen hrstce expertů, a to i přesto, že jeho dílo je v Belgii velmi dobře zmapované.

Jacques Dupuis, který vystudoval architekturu u průkopníka modernismu v Belgii Victora Bourgeoise na bruselské škole l'Ecole nationale supérieure d'Architecture de la Cambre, je pozoruhodným představitelem belgického poválečného modernismu lehkých konstrukcí, organických forem, dokonalého řemeslného zpracování či dekorativních detailů. Dupuis byl především architektem rodinných domů, kterých postavil v průběhu padesátých a šedesátých let po celé Belgii desítky. Rafinovaná práce s formou, konstrukcí i vnitřními prostory je společná většině jeho realizací, stejně tak jako precizní detaily, na míru navrhovaný nábytek, svítidla a další interiérové prvky. Abstrakce modernismu se v jeho práci prolíná s hlubokým porozuměním pro klasickou architekturu a neodsouzením dekoru a symbolismu v architektuře.

Elegantní proporce doplňuje mohutné kamenné zdivo
Elegantní proporce doplňuje mohutné kamenné zdivo

Po svých studiích na konci třicátých let se Dupuis věnoval nejdříve ilustraci a později se zaměřil na architekturu. Od roku 1941 spolupracoval s Rogerem Bastinem. Společně také cestovali do Dánska a Švédska, kde ho inspirovala skandinávská architektonická prostota. Své první domy navrhoval od poloviny čtyřicátých let. V padesátých letech spolupracoval s architektem Albertem Bontridderem a účastnil se výstavy EXPO 1958 v Bruselu. Architektonickou praxi opustil v sedmdesátých letech.

Abstraktní formy tvoří vestavěnou knihovnu a mosazný krb
Abstraktní formy tvoří vestavěnou knihovnu a mosazný krb

Eklektický šperk

Jeho mistrovským dílem a možná vůbec nejméně ortodoxní realizací stále zůstává jeho první větší projekt. Rodinný dům Le Parador dokončil Dupuis na předměstí Bruselu v roce 1947. V jednom z prvních poválečných modernistických domů v Belgii architekt spojuje prostou kubickou formu s monumentálností surových materiálů a výraznými dekorativními prvky odkazujícími k historické architektuře. Dokonalá syntéza historie a současnosti činí z domu jeden z nejzajímavějších příkladů spojení moderny a klasicismu vůbec, v kterém se Dupuis také silně nechal inspirovat severským moderním klasicismem Erika Gunnara Asplunda. Elegantní dům pro rodinu mladého doktora a architektova příbuzného Paula-Victoira Dupuisa je komponován téměř zámeckým způsobem navazujícím na architektonicky pěstěnou zahradu se zahradním přístřeškem i mozaikovou fontánou dekorovanou romantickým motivem slunce. Z uliční strany je dům na půdorysu písmene L uzavřen před svým okolím fasádou z bíle omítnutých cihel s jen několika málo okenními otvory a hlavním vstupem do domu korunovaným historizujícím volutovým portálem. Do zahrady se stavba naopak otevírá proskleným přízemním obývacím pokojem a zapuštěnou lodžií v prvním patře. Bíle omítnutý objem domu pak kontrastuje s rohovou převýšenou věží z hrubého kamenného zdiva, která dává tušit inspiraci pevnostní středověkou architekturou.

Architektura domu Bedoret je inspirována také lehkostí japonského stavitelství
Architektura domu Bedoret je inspirována také lehkostí japonského stavitelství

Venku i uvnitř domu pak nalezneme historizující detaily, jako jsou již zmíněné zdobné volutové portály, abstrahující nástropní štuky nebo kování. Nábytek i ostatní vybavení navrhl Dupuis jako součást celku. Elegance aristokratického stylu a francouzského art deca se v nábytkových solitérech setkává s modernistickou zkratkou. Přízemní obývací pokoj působí jako salon s rozměrným krbem spočívajícím opět na volutových sloupcích. Dupuis věnoval v interiéru pozornost opravdu každému detailu, pracoval zde jako dekoratér komponující atmosféru celého prostoru pomocí umístění závěsů a jejich drapérie, rozmístění sedacího nábytku i doplnění uměleckými díly. Mezi ně patří nástěnná freska od malíře Georgesa Boulmanta nebo kovová soška draka odkazující k lékařskému povolání klienta. První patro domu pak koncipoval v uvolněnějším a modernějším duchu. Interiér je obložen světlým dřevem a architekt ho vybavil vestavěným nábytkem, geometricky tvarovanými úložnými systémy či překvapivým výklopným barem. Společenskému prostoru prvního patra pak dominuje štuková hvězda na stropě místnosti.

V půdorysu domu nenajdeme téměř žádný pravý uhel
V půdorysu domu nenajdeme téměř žádný pravý uhel

I přesto, že se Dupuis ve svých dalších stavbách přiblíží spíše k plnokrevnému modernismu, nikdy ze svých architektonických konceptů zcela nevypustí klasickou dekoratérskou stránku svého řemesla včetně na míru navrženého nábytku a dekorativních uměleckých děl. Le Parador v tomto smyslu představuje jeho nejoriginálnější dílo, ve kterém, podobně jako Carlo Mollino ve stejné době ve svých turínských aristokratických bytech, představuje alternativní historizující cestu dobového modernistického hnutí.

Zastřešená kolonáda lemuje vstup do domu
Zastřešená kolonáda lemuje vstup do domu

Dům Le Parador představuje v tvorbě belgického architekta odrazový můstek pro jeho pozdější experimenty vrcholící ve druhé polovině padesátých let. Dupuis nebyl typickým architektem. Potrpěl si na styl, rád hýřil a holdoval alkoholu. Jeho duše byla blízká spíše umělecké poezii nežli racionální architektuře. Typologie rodinného domu mu pak jeho přístup umožnila realizovat v nestandardních, vysoce individualizovaných projektech. Jeho domy jsou plastickými koncepty, ve kterých se formy a prostory víří v dynamických celcích. Propojení struktury domu, obytného prostoru a na zakázku řešeného vybavení, nábytku, svítidel a uměleckých intervencí bylo v jeho projektech samozřejmostí.

Obytný prostor domu Durleu
Obytný prostor domu Durleu

Vrchol aerodynamiky

Jednou z nejvýraznějších prací v tomto smyslu je dům Bedoret, který postavil pro další generaci bruselské rodiny Bedoret v zadní části jejich zahrady ve čtvrti Uccle. Ta se během padesátých let stala pro belgickou architekturu něčím jako pouštní město Palm Springs pro americký modernismus. Stavěly zde hvězdy tehdejší scény a vznikaly zde domy volných organických forem, stylu, který se v belgické architektuře tehdy výrazně prosadil. Dům Bedoret z let 1956–1957 je nízkým jednopodlažním objektem, soustavou provázaných pavilonů na komplikovaném půdorysu rozprostírajících se do všech stran zahrady. Bíle omítnuté cihly a ostré úhly tvoří dominantní morfologii exteriéru. Lichoběžníkovitá okna a tenká převislá střecha spočívají na subtilních pilířích. Členitá architektura skrývá drobná atria a nečekané průhledy.

Prosklenný vstup do obývacího pokoje
Prosklenný vstup do obývacího pokoje

Sofistikovaná plastická kompozice pokračuje i v interiéru domu, který je dodnes dokonale zachovalou oslavou Dupuisova citu pro detail. Obývací pokoj se dvěma výškovými úrovněmi představuje expresivní prostor, jehož dynamiku podporují vestavěné užité prvky. Mosazný krb ostrých forem navazuje na zrcadlovou stěnu a opticky zvětšuje prostor. Vestavěný kabinet slouží jako multifunkční úložný systém, podsvícený skrytými zdroji světla a dekorovaný abstraktním malířským dílem. Jedná se o velmi výrazný element užitného umění a řemesla, který opět charakterizuje Dupuisův neortodoxní přístup a inspiraci ke svému dílu. Ve tvaru knihovny se střídají klasicky tvarované oblouky jako reminiscence na renesanční podloubí s ostře řezanými modernistickými tvary. Nekonvenční historismus v období vrcholné moderny činí z této knihovny unikátní příklad předchůdce postmoderny osmdesátých let. Zvláště pak práce Ettora Sottsasse a dalších členů kultovní milánské skupiny Memphis sdílejí s tímto tvarováním bezesporu formální podobnosti.

Žluté rámy tvoří dominantní prvek zadní fasády
Žluté rámy tvoří dominantní prvek zadní fasády

Úzké chodby lemované skulpturálně výraznými vestavěnými úložnými prostory vedou z centrální vstupní haly domu do dalších místností. Formální čistota a lehkost architektury je protkaná řadou sochařsky citlivých detailů jako dveřní madlo od sochaře Antanase Moncyse. Drobná okénka v ložnici komponovaná ve formě abstraktního obrazu nebo kovové mříže oken a zábradlí opět odhalují Dupuisovu uměleckou duši.

Exteriérově méně nápadným, ale v prostorové koncepci o nic méně výraznějším projektem je dům Durieu z roku 1954, který se nachází v prosté řadové zástavbě bruselské čtvrti Molenbeek-Saint-Jean. Jedná se o řadový dům, vložený architektonický objekt, do přísně vymezené úzké parcely mezi již existujícími domy. Dupuis navrhl výraznou modře zbarvenou fasádu, členěnou prolamovanými okny a frivolně tvarovanými zábradlími. Uvnitř se nachází nevelký prostor. Po schodišti s rytmicky expresivním zábradlím se dostaneme do prvního patra, kde se nachází obývací pokoj a kuchyně otevírající se směrem do zadní zahrady. V posledním patře se nachází ložnice. Dům je jasně artikulovaným objektem, do kterého ale Dupuis opět promítl svůj cit pro organické tvarování, v celku i detailu. Dřevěné obložení schodiště nebo expresivně vykrajované podhledy z dřevěných latí nesou výrazné skulpturální prvky.

Text a foto: Adam Štěch

×

Log in