V první polovině roku byly ve Zlíně znovu otevřeny dva důležité objekty spojené s meziválečným obdobím, kdy se obec horečně rozvíjela pod vlivem mezinárodně úspěšného obuvnického koncernu Baťa. Kromě obchodního domu z roku 1932 na náměstí Práce architekta Františka Lydie Gahury, byla opravena také jeho další, o rok pozdější realizace – Památník Tomáše Bati.
Křehký prosklený kvádr stojící na vrcholku svažitého parkového terénu ohraničeného po stranách internáty hromadného ubytování měl připomínat památku továrníka Tomáše Bati, tragicky zesnulého během leteckého neštěstí v létě roku 1932. Jeho aktuální celková obnova připravovaná po více než desetiletí a provedená pečlivým, restaurátorským způsobem pod vedením Petra Všetečky z brněnského ateliéru Transat architekti přinesla veskrze pozitivní a o něco jednoznačnější výsledek než u zmíněného obchodního domu.
Více světla
Stavba, která vznikla urychleně během jednoho roku ve specifickém kontextu města zaskočeného náhlou smrtí šéfa podniku a zároveň starosty, reprezentovala ideový pomník zakladatele firmy a jeho charakterových vlastností, které byly důležitým katalyzátorem rozkvětu nejen obuvnického průmyslu ve Zlíně. František Lydie Gahura, dlouholetý Baťův spolupracovník a architekt, jenž do velké míry stál za urbanistickou podobou firemního města v zahradách, si vytkl za cíl zpřítomnit v architektuře památníku Baťovu velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu. Budovu, ve které byla umístěna i kopie letadla, v němž Tomáš Baťa zahynul, koncipoval jako vzdušnou třípodlažní transparentní halu členěnou v interiéru pomocí sloupů jdoucích v některých partiích přes celou výšku objektu. V podobě památníku naplno demonstroval variabilitu konstrukčního systému baťovské architektury vyrůstající z estetiky továrních budov. V případě veřejných staveb umožňoval i větší odchylky od obvyklých standardizovaných cihelných vyzdívek železobetonového skeletu. Tato Gahurova „variace na stejné konstrukční téma“ cihly úplně eliminovala, autor je považoval za příliš muzeální materiál, a přinesla kompletně prosklený obvodový plášť, neboť „více světla bude vždy spíše k užitku než ke škodě.“1 Památník byl výrazně poškozen nejdříve vysklením pláště při bombardování Zlína v roce 1944 a zejména následnou poválečnou přestavbou objektu na Dům umění. Se změnou politického upořádání ve státě byl Baťův pomník zbaven své dřívější funkce, kapitalistický podnikatel měl být v tehdejším Gottwaldově zapomenut. Zároveň byl proměněn jeho minimalistický ráz. K dříve lehkým průsvitným stěnám byly po stranách připojeny mohutné cihelné přístavky. Prázdný propojený interiér byl rozčleněn na obvyklá patra využitá jako koncertní sál a zázemí symfonického orchestru a výstavní prostory Krajské galerie.
Na dřeň
Autor dnešní opravy památníku, Petr Všetečka se problematikou rekonstrukcí architektonických památek první poloviny 20. století dlouhodobě intenzivně zabývá. V minulosti se podílel například na zdařilé obnově Jurkovičovy vily v Brně do podoby kulturního centra Moravské galerie nebo pracoval spolu s Ivanem Bergmannem a Ladislavem Pastrnekem na renovaci bývalé administrativní budovy firmy Baťa, tzv. mrakodrapu od Vladimíra Karfíka. Oba případy dopadly mimořádně dobře a autor nabyté zkušenosti s restaurátorským přístupem zúročil u obnovy jedné z nejzajímavějších ukázek meziválečné architektury ve Zlíně, která se měla po doporučení odborné konference z roku 2006 vrátit do originální podoby i k původnímu ideovému využití. Hlavním kladem Všetečkova přístupu je okamžitě patrná důslednost a pozornost k detailu. Nánosy dodatečných historických vrstev, obzvlášť z přestavby v první polovině 50. let byly kompletně odstraněny a opět se vyloupla krystalicky čistá kubická hmota objektu, nerušená disproporčními přístavbami. Materiálově se dům vrátil ke Gahurou preferovanému betonu, sklu a oceli. Fasáda traktovaná pomocí představených kulatých železobetonových pilířů je nyní tvořená tlustým, ne úplně dokonale průhledným vzorovaným sklem katedrálního typu, uchyceným v repasované ocelové konstrukci. Vznikl tím dojem po léta nezvyklé obnaženosti, která ještě zesílí ve chvíli, kdy návštěvník vstoupí dovnitř a může si najednou konečně uvědomit monumentalitu řešení, které v části domu propojuje všechny tři podlaží v jedno. K nejsilnějším stránkám nově pojednaného prostoru patří rozhodně obnovení rozostřených průhledů na okolní zeleň či budovy dřívějších Studijních ústavů v bezprostředním okolí, které spolu s měnícím se prostupujícím světlem dotvářejí až chrámovou atmosféru památníku. Nedávná rekonstrukce navíc navrátila domu jeho originální barevnost – modré vnitřní parapety schodiště tvoří spolu s bělostí podpěr a s červenými podlahami (v patrech odkrytými v původní podobě) motivy české trikolory. Do prostoru památníku bylo také znovu vsazeno jednoramenné schodiště tvořící z bočního pohledu písmeno Z jako Zlín, odstraněné při přestavbě na Dům umění.
Detail v popředí
Rozhodnutí vrátit památník k totožnému ideovému využití, a to i včetně osazení kopie letounu Junkers, nemusí být veřejností přijaté naprosto nekriticky. V žádném případě ale nelze popírat, že současná restaurovaná podoba památníku stoprocentně prospěla. Drobné výtky se dají vztáhnout ne k samotnému výsledku rekonstrukce, provedené s nesmírným citem a precizně, ale spíše k aktuálnímu provozu. V tak otevřeném prázdném prostoru je nutné důkladně dbát na detaily, které do něj dodatečně vstupují. Podstavec držící pouze návštěvní knihu, otřískaná vitrína uprostřed hlavní plochy s nepříliš atraktivní instalací nebo provizorní úložiště soklů přímo pod hlavním schodištěm, které zasahuje do jednoho z nejpůsobivějších bočních pohledů, vyznívají v prostoru vyloženě rušivě.2 Zajímavou alternativou k aktuálním komentovaným prohlídkám domu by jistě byl samostatný vstup galerijního typu, který by umožnil naplno a v naprostém klidu vnímat až meditativní charakter Všetečkou obnoveného prostoru. To jsou však jen dílčí podněty, které nijak nesnižují vynikající kvalitu rekonstrukce. Už teď, pár měsíců po otevření je jasné, že obnovený Památník Tomáše Bati bude od nynějška patřit k hlavním tahounům návštěv milovníků architektury, přijíždějících do města zažít „Ameriku ve Zlíně.“ A to si po letech opravdu zasloužil.
