Diskuze o architektuře udržitelné budoucnosti

V lednu 2018 vstoupila v platnost vyhláška, která specifikuje požadavky do českého stavebního práva implementovanou Evropskou směrnici o energetické náročnosti budov (EPBD II). Vyhláška zpřísňuje požadavky na energetickou náročnost soukromých novostaveb s užitnou plochou nad 1 500 m2 a klasifikuje „budovy s téměř nulovou spotřebou energie“. Jakým způsobem to ovlivní domácí architektonickou scénu?

Část odborné veřejnosti jako by zůstávala k tomuto tématu imunní. Není ojedinělou praxí, že architekt tyto otázky primárně neřeší a případné vyhláškou nově definované vztahy vnímá jen jako nutné zlo – zpřísňující se pravidla bez přemýšlení nad jejich smyslem či jejich dopady na českou architektonickou tvorbu, potažmo na společnost jako takovou. Udržitelné stavění je však jen částí komplexnějšího konceptu zvaného udržitelný rozvoj. Možná nejvíce viditelnou a nejlépe legislativně definovanou, nikoli jedinou. Pravděpodobně i s nejlépe definovaným ekonomickým dopadem pro všechny zúčastněné.

„Desítky tisíc let jsme byli vázáni limity prostředí a mohli pracovat jen s tím, co nám to prostředí poskytuje,“ říká architekt Aleš Brotánek, jenž se udržitelnou výstavbou už léta zabývá. „Teprve posledních 150 let jsme díky využívání neobnovitelných zdrojů mohli začít tak obrovsky plýtvat i rozvíjet netušené možnosti technologického rozvoje. Naše civilizace uvolňuje velké množství energie, z níž efektivně využívá pouze zlomek. Udržitelnost směřuje k tomu, jak se vrátit k využívání energie definované limity prostředí a přes využití technologických šancí zároveň zajistit servis zdravého pohodlí, na nějž jsme si zvykli v éře „ropného mejdanu“.

Změny v legislativě týkající se energetické náročnosti budov jsou specifickým kodifikovaným pokusem, jak alespoň částečně obrátit kormidlo směrem k naplnění těchto dlouhodobých cílů. Vzhledem k obvyklé životnosti budov se tento postup jeví jako rozumný – stavíme, navrhujeme a projektujeme (ve valné většině případů) pro více generací. „U administrativních budov zjišťujeme, že produktivita zaměstnanců má větší ekonomický dopad než spotřeba energie,“ podotýká Petr Holub, prezident sdružení Šance pro budovy. „Když snížíme energetickou náročnost budovy, získáme nějaká drobná procenta, když zvýším efektivitu zaměstnanců, získám mnohem víc.“ Udržitelná budova tedy nepřináší pouze okamžitý výsledek, její efekt se projeví v dlouhodobém horizontu. Finanční? Beze zbytku. Environmentální? Čas ukáže.

Podle údajů Šance pro budovy, aliance významných oborových asociací podporujících energeticky úsporné stavebnictví, zásahy do budoucích projektů nutné pro splnění požadavků nové vyhlášky nejsou nijak dramatické. Její dopad na domácí scénu tedy nelze přehánět – pravděpodobně nezmění vnější podobu staveb. Může však přesměrovat určité finanční toky od energetických firem do stavebnictví. Může zkvalitnit vnitřní prostředí budov. Zlepšit stavební kázeň a dodržování předepsaných postupů. Bude to tak doopravdy? Znamená to, že se bude stavět dramaticky jinak? A jak vnímají problematiku udržitelnosti architekti? Na tyto otázky jsme hledali odpovědi u kulatého stolu, zorganizovaného redakcí Architecta+ jen pár dní poté, co směrnice vstoupila v platnost. Pozvání přijali: Aleš Brotánek, architekt, Centrum pasivního domu, Petr Holub, ředitel Šance pro budovy, Petr Lešek, architekt, Projektil, a David Tichý, architekt, Unit architekti.

Jak vlastně vnímáte pojem udržitelná architektura?

David Tichý: Udržitelnost vypovídá o přístupu, jak chceme my všichni na tomto světě být. Na planetě je nás dnes úplně jiné množství, než nás bylo před 150 lety. Samotný pojem by měl vypovídat o základní organizaci prostředí, nejde jenom o to, jak se k věci staví naše profese. Je důležité připomenout všechny čtyři pilíře udržitelného rozvoje. Nejedná se jen o ten environmentální. Neméně důležitý je ekonomický pilíř, zda jsme schopni naše prostředí efektivně spravovat, sociální udržitelnost zase vypovídá o tom, jak dokážeme existovat jako společnost. A pak pilíř kulturní, o kterém se tolik nehovoří, ale který významně ovlivňuje tři předcházející. Jejich zohlednění umožnilo vytvoření několika základních dokumentů, které vznikly za posledních 10–15 let – připomenu Ženevskou chartu udržitelného bydlení nebo Novou agendu pro města, která byla přijata loni v květnu na světovém Habitatu (program OSN pro lidská sídla – pozn. red.). Nelze se koncentrovat pouze na budovy – na to, zda jsme schopni je navrhnout a postavit v kategorii A či B. Udržitelnost se týká všech měřítek vystavěného prostředí, nejen jednoho domu – ale i toho, jak jsou budovy organizované mezi sebou, kdo v nich bydlí, jaký vliv na udržitelnost mají například hustoty osídlení… V tomto směru se sociální a kulturní aspekty ukazují jako klíčové. Jedná se o komplexní princip, ve kterém jsou požadavky na energetickou náročnost budov jen menší součástí.

Petr Lešek: Pro mě udržitelnost představuje smysluplnost. Fakt, že architekturu není možné brát nějak triviálně technicky, ale měla by být promyšlená a každé řešení by mělo mít důvod, hlavu a patu, a být tím pádem funkční součástí toho, nejen myšlenkového, vesmíru, kde se pohybujeme.

Aleš Brotánek: Souhlasím s pojmem „promyšlenost“. Důležitý je ale důraz na společný základ jednotlivých pilířů. Pokud umím koncept, ale nemám jasno, jak bude budova fungovat technicky a sociálně, tak vytvářím problémy. Bohužel se ukazuje, že urbanismus definovaný Corbusierem ve 20. století dnes už díky novým technologiím neplatí. Klasické rozdělení města na výrobní část, část určenou k bydlení a služby mezi tím, se přežilo. Dneska můžeme tyto věci zpátky sloučit a nemusíme trávit tolik času dopravou. Domy jsou jenom jedna buňka z celku.

Jaký je ale úkol architektů?

AB: Věcí, co je potřeba dělat, je mnoho, ale my na to nejsme – ani v odborném školství – připraveni. Řešíme každý problém zvlášť. Jde především o komunikaci. Paradoxem je, že na myšlence, abychom mohli energií plýtvat – například na postavení jaderné elektrárny – pracovala řada vědců a týmy a univerzity řadu let. Myšlenku, že je možné stavět domy, které nepotřebují „téměř“ žádnou energii (ze současného horizontu), zkoušelo a přicházelo s ní několik nadšených autorů ve spolupráci s klienty jaksi „mimochodem“. Přitom na provoz budov a celý životní cyklus architektury připadá 50 % energie, kterou spotřebovává naše kultura. To znamená, že architektura je největší zátěží ovlivňující globální změny. Proto je také naší největší šancí začít ji navrhovat jinak, abychom změny, vedoucí k neudržitelnosti, zvrátili. Když víme, kde leží největší potenciál úspor, jde o dobrou zprávu, že víme, kde má největší smysl dělat změny! Proto vznikla známá evropská směrnice EPBD II (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU ze dne 19. května 2010 o energetické náročnosti budov – pozn. red.). Jejím hlavním cílem je „energetická bezpečnost“, ve které jsme se my, Evropská unie, dohodli podporovat řešení vedoucí k nezávislosti na externích zdrojích energie. Dopady se týkají prevence „ohrožení energetickou chudobou“, vzniku nových pracovních příležitostí istrategických národních zájmů směřujících k soběstačnosti.

Shodli jste se na tom, že pojem udržitelnosti je komplexní. Zatímco ale environmentálnímu aspektu se věnují organizace, jako je Centrum pasivního domu či Šance pro budovy, o sociálním aspektu se skoro nemluví. Kdo by v tom měl hrát hlavní roli? Architekti?

DT: Myslím, že se o tom nemluví spíše mezi architekty, na jiných platformách naopak. Architekt má obvykle zadaný stavební program, zná územní plán, zanalyzuje místo a navrhne budovu, jak nejlépe umí. Ovládá legislativní a místní kontext a plní zakázku. Proto architekta často více zajímá dům samotný. Architekt ale není jen tvůrce domu. Je významným tvůrcem prostředí. Bohužel, a to vidíme i u studentů na fakultě, je u naší profese více vidět touha po uměleckém ztvárnění domu než po pochopení důležitých sociálních aspektů. To vychází i z naší historie a přetrženého společenského vývoje, jehož součástí byl i modernistický urbanismus komponovaných bytových domů s často monumentálním charakterem. Dnes je město krátkých vzdáleností, kompaktní město, jak o něm mluvil architekt Brotánek, považováno za určitou cestu k udržitelnosti. Zde už se architekti sociálním aspektům prostředí věnují více.

Jak by tedy mělo udržitelné město fungovat?

DT: Součástí takové úvahy je, co je přiměřené, o co se dokáže postarat veřejný sektor, o jakou plochu či prostor ti ostatní. Teď se můžeme bavit o kulturní přiměřenosti, jak funguje sociální udržitelnost, jak funguje sociální mix, jak vzniká sousedství. Sociální koncept například hodně vychází z antropologie. Že člověk je schopen poznat a oslovit jménem jen určité množství lidí, je pochopitelné. To směřuje k nějaké menší skupině. Ale ve větší skupině je zase pravděpodobnější, že najdeme někoho, s kým si budeme rozumět. Na základě těchto dvou protipólů vzniká prostředí, jeho základní sociální systematika, která určuje, jak dokáže člověk v tomto prostředí být. Naší výzvou je adekvátně těmto vztahům navrhovat vystavěné prostředí. Takže nakonec případná Šance pro město může být ještě důležitější než Šance pro budovy.

Tvorba města je ale spíše otázkou pro veřejnou správu a samosprávu.

DT: Zrovna teď plánujeme konferenci pro obce, která má představit, jaká je jejich role v procesu územního rozvoje. Jaká je jejich role vůči soukromému sektoru, vůči občanům a jaké nástroje mají k dispozici, aby ten proces mohli opravdu účinně řídit. Tedy to, k čemu vzhlížíme třeba v Holandsku. U nás je situace sice trochu jiná, ale i obce mají najednou touhu vytvořit si vlastní sociální politiku bydlení, politiku rozvoje, jen třeba nemají potřebnou zkušenost, proto se hledají vhodné metodiky a postupy, které by vedly k lepší koordinaci celého procesu plánování.

AB: Zmíněné Holandsko je ukázková země, ale tam to stojí na společenské komunikaci. U nás na municipalitách se zapomíná, že územní plán je dohoda občanů o využití území. A aby mohla probíhat, potřebuje kompetence k dialogu se vzájemným nasloucháním zainteresovaných. Nejlépe se to dá ukázat na nespokojenosti a nadávání na developery. Je ale jejich vina, že my jim nedokážeme nalinkovat hřiště s pravidly a jasnými cíli pro transparentní plán rozvoje? Když toho nejsme schopni, ujmou se toho sami a upřednostní své zájmy.

PL: Veřejná správa jako investor až tak daleko nevidí. Někteří přemýšlí jen v horizontu konce svého volebního období. Ale mění se to, ne každá obec je takto zoufalá. Myslím, že ty menší jsou na tom paradoxně „psychicky“ lépe. Ale obecně je úroveň municipalit nízká. Ony si neuvědomují, o čem mohou rozhodovat. Pohybují se v krátkých horizontech a nemají zatím velké vize.

Tvorba nového města je přece záležitost na desetiletí…

PL: Já jsem skeptický vůči „uchopování“ nových měst a nových čtvrtí. Možnost vytvářet něco nového je velmi výjimečná úloha, která se omezuje na pár lokalit v republice. Revitalizaci se tolik pozornosti bohužel nevěnuje. Nedávno jsem byl v Mostě, což je specifické, nové město. Zvláštní je, že jeho obyvatelé to město nemají rádi. Já si myslím, že se jedná o zásadní nepochopení. Nezjistili, co jim město mělo nabídnout, může nabízet a jak se vlastně může měnit. Tato debata neprobíhá tam, kde by měla.

DT: Petr (Lešek – pozn. red.) to pojmenoval správně, že je strašně důležité mít své město rád. Je patrné, že lidé, kteří mají lepší vztah k místu, mají i mnohem víc podnětů. Člověk se už od dětství učí určitému vnímání světa – bohatost a různost reprezentují kvalitu prostředí. Pak se objeví i udržitelnost, protože pokud máte k místu vztah, pak jej máte chuť „udržovat“. Nemusíme se bavit o rozsáhlých územích – rekonstrukce a revitalizace například sídlišť či brownfieldů je obrovské téma… Podívejme se, jak se za těch 600 let proměnil Václavák… Urbanismus setrval, ale domy se mění podle toho, jak se mění společnost, jak se mění její struktura a město to umí všechno zvládnout. Socialistická sídliště to třeba neumí…

To jsou tedy příležitosti pro municipalitu. Jak na koncept udržitelnosti reaguje soukromá sféra?

DT: Developer je člověk, jenž investuje peníze, které chce dostat zpátky. Na tom není nic špatného, je podnikatelem, který si musí pohlídat, aby se mu investice vrátily. Potřebuje ale dobrého partnera, dobrou legislativu, dobrý plán… Z toho vyplývá několik věcí. Za prvé, že když nemá partnera – v našem případě obec –, tak o to víc energie musí do projektu vložit. A o to víc potom převažuje jeho zájem, protože to je jeho přirozené chování. Přitom do značné míry přebírá práci, kterou by mělo vykonávat město – koordinovat všechny zúčastněné, kráčet za nějakou vizí, mít k dispozici odpovídající nástroje. Z toho vyplývá i jeho potřeba chovat se opatrně. Developer není někdo, kdo by chtěl za každou cenu experimentovat, jde cestou vyzkoušeného. Když ale přijde s něčím novým, změnu obvykle využívá ve svém marketingu. Udržitelné stavění tak pro něj musí být nejen ekonomické, ale musí odrážet i poptávku po něm. A to jak od koncových uživatelů, tak ze strany těch, kteří nastavují pravidla výstavby.

Musí být udržitelná budova dražší než neudržitelná?

AB: Jednou jsem navrhoval pro developera nízkoenergetický dům. Byl to severní svah, úzká parcela, omezená okolní zástavbou. Plánovali jsme, že dům navrhneme jako pasivní, ale ne za každou cenu. Investor si chtěl uchovat ekologickou image, automaticky tedy předpokládal, že dům bude vytápěn tepelným čerpadlem. Když jsme návrh ale prověřovali prakticky, vyšlo, že by to zdánlivě zelené řešení bylo tím nejdražším a nesmyslným. Tři hloubkové vrty v nepropustném podloží neschopném se znovudobíjet by čerpadlo do šesti let „vymrazily“. Našli jsme technologické řešení, které by tomu dávalo smysl, ale vyžadovalo by mnohem větší investici ještě do solární technologie na jeho letní dobíjení. Nakonec se viladům povedl v pasivním standardu s tak nízkou spotřebou energie, že pro provoz šesti bytů (vytápění i teplou vodu) stačí minimální plynový turbokotlík.

Ve výsledku pan Řežáb (majitel developerské firmy JRD – pozn. red.) se snažil vyčíslit možné vícenáklady na byt v pasivním domě a odhadoval je asi tak na 100 000 Kč na jeden byt. Navýšení ale vycházelo spíše z potřeby postavit dům pečlivě. Ne jako něco navíc. Prostě „normálně“. A v tom je problém, že se u nás nestaví, jak by se normálně mělo, a za dražší se počítá „normální“, co se „normálně“ nedělá.

Hlavní zkušenost z této realizace je, že když se minimalizují potřeby, technologie se stávají drobným doplňkem, který není problém v čase vyměnit za něco, co je aktuálně technicky výhodnější. V Německu jsem viděl plynový generátor „Blue Gen“, který plyn jen hloupě nespaluje jako kotlík, ale ze stejného plynu vyrábí nejdříve elektrickou energii s účinností 60 % a teprve odpadní teplo se využívá pro potřeby domu. Tím se dům může stát i decentrálním elektrickým zdrojem.

Poučením je, že technologie se mění, ale dobrý pohodlný a zdraví dům je základ, který lze vybavit na té aktuálně nejvýhodnější úrovni, ale hloupě navržený dům se technologiemi nevylepší.

DT: Jde o to, co to znamená „normálně“. Znám kolegy, kteří se věnují principu environmentální udržitelnosti, a ti s nadsázkou říkají, že výpočtem nejvýhodnější je koule. Nicméně v kouli se nám nebude dobře bydlet a město se z nich taky špatně sestavuje. A teď jde o to, jakým způsobem je environmentální část zapojena v komplexním pojmu udržitelnosti. Aby nepřevážila nějakou jinou část, která ve výsledku bude významnější. Tím se dostáváme do větších měřítek vystavěného prostředí, kdy například výpočtové využívání pasivních solárních zisků může ovlivnit logiku urbanistického řešení. A město solitérů s osluněnými fasádami se svým uspořádáním může stát méně udržitelné než kompaktní město s menšími solárními zisky.

Kvalitu domu samozřejmě ovlivňuje celkový koncept návrhu. V nedávné době jsme se například věnovali experimentálnímu projektu vzorového bydlení pro seniory – kde jsme porovnávali navržené řešení ve dvou energetických třídách A a B. Ekonomický rozdíl v pořizovacích nákladech i v provozu domu vyšel příznivěji pro tu nižší kategorii, a to i přes to, že dům byl navrhován primárně pro kategorii A. Nicméně důležitý je i způsob, jak je nastavený samotný systém výpočtu. Existují výzkumy, které říkají, že návrh budovy do kategorie A v rámci Průkazu energetické náročnosti budov (PENB), nebo dokonce do hodnot pasivních budov, lze docílit běžnějšími prostředky, které jsou méně energeticky náročné na výrobu či dopravu, ale přesto jsou velmi účinné pro běžnou spotřebu.

AB: PENB je něco, čím na konci procesu mám prokázat, že jsem neudělal chybu, ale nepomáhá mi najít optimální řešení. Architekti průkazy dělají až na konci celého procesu, a pokud netrefí, náprava málokdy bývá levná. Proto považuji za velký dárek architektům přelomový návrhový nástroj PHPP, který umožňuje získávat zpětnou vazbu už od prvotní koncepce a modelovat vlastnosti domu v logice situace, dispozice, orientace domu, souvislostí potřeb a priorit klienta. Výtvarné řešení tak vyrůstá z mnohem větší škály inspiračních zdrojů. Pak mohu volit prostředky „optimálně“ vyváženě všem požadavkům. Bohužel na to nestačí vědomosti, které učí naše odborné školství a zavedená praxe – tj. navrhování podle norem. Ty ve skutečnosti říkají, jak nejhůře ještě smím dům navrhnout, ale nepomohou mi v tom, jak jej vymyslet co nejchytřeji a nákladově optimálně. To lze promýšlením projektu v porovnávaných variantách a aktivní spoluprací se všemi profesemi. Nelze si vysnít návrh, který jim předám, aby jej technicky nějak dořešili. Takový postup bývá v základech architektury, která se projevuje tzv. syndromem „nemocných budov“.

Petr Holub: Rozdíl mezi pasivním a běžným bytem opravdu vychází u novostaveb asi na 100 000 Kč, tj. nárůst 2–3 % ve stavebních nákladech. Většina zvýšených nákladů ale připadá na systémy řízeného větrání. Kvalitní renovace budovy má návratnost 15–20 let bez dotací. Výnos z takové investice je 5 a více procent. Pro instituce a domácnosti je to skvělá zpráva – kde jinde dosáhnete takové výnosnosti?

Kdo má ale nést náklady na udržitelnost?

PL: Poučený uživatel. Ale padlo slovo zpětná vazba – tady je minimální. Týká se i peněz z grantů. My plánujeme, plníme, ale vlastně nevíme, zda to má smysl. Možná, že data z jednotlivých domů i existují, ale nikoho nezajímají. Nikdo neví, zda jsou ta pravidla nastavena správně. Pokud bude jasné, k čemu to celé je, pak bude uživatel ochotný i zaplatit. Zatím je to pro něj velmi abstraktní, bojí se toho a ve výsledku se s těmi technologiemi ani nedokáže sžít. A neumí je užívat. Do něčeho z donucení musel vložit peníze a tím to pro něj končí. Technooptimismus je nesmyslný a odvádí pozornost od faktu, že bychom měli vědět, co děláme. Pokud ne, tak mi to celé přijde spíše jako marketing. Vydělávání jedné skupiny lidí, která zbytek přemluví k tomu, aby do něčeho vložila peníze.

PH: Souhlasím s tím, že by náklady měl nést poučený uživatel, protože dostává kvalitnější produkt. Mezinárodní energetická agentura v případě úspor energie obecně mluví o „multiple benefits“ týkajících se nejen nákladů na energie, ale i zvyšování kvality vnitřního prostředí a třeba energetické bezpečnosti státu apod. Navíc je zřetelný přesun finančních toků od producentů energie směrem do stavebnictví. Geopoliticky pak od zemí, které produkují ropu a plyn, směrem ke spotřebitelům – tedy z Ruska a Středního východu do Evropy a do Severní Ameriky.

Není získávání zpětné vazby šancí pro Šanci pro budovy?

PH: Připravili jsme pro ministerstvo průmyslu a obchodu doporučení, jak získávat zpětnou vazbu kumulovanou na statistické úrovni. Protože máme různé údaje na různých úřadech. A vlastně nevíme, v jakém stavu jsou naše domy – renovace do 50 milionů se neevidují ani na Českém statistickém úřadu a u rodinných domů stačí dokonce jen ohláška. Nicméně statistický úřad sčítá domy a byty, má průzkum energetické spotřeby Energo, ministerstvo průmyslu a obchodu disponuje databází PENB. Dotační programy také sbírají zpětnou vazbu, a dokonce ji vyhodnocují. Ale takový zdroj, že by úředník někde klikl, jaké chce vidět parametry, ten bohužel nemáme. Ale určitě by nám pomohl, viděli bychom, co se s budovami děje.

Jak vnímáte systém dotací, jimiž stát podporuje posun k udržitelnosti?

PH: Pokud jsou dotace špatně nastaveny, mohou být doslova čisté zlo. Nezřídka pokřiví celé prostředí. Dotace, která je semimandatorní a je určena pro relativně malé procento uznatelných nákladů, je řekněme formou pozitivního daňového zvýhodnění a špatná být nemusí. To je třeba Nová zelená úsporám nebo Operační program Životní prostředí (OPŽP). My jsme se obrátili na ministerstvo životního prostředí s tím, že preferujeme nižší dotace – ať se dostane na víc lidí a ať nekřiví trh. Dále chceme, aby byl program podpory dlouhodobý. Máme obavu, aby se z udržitelnosti nestal jen rychlý trend, který přinese zvýšení cen stavebních prací, nebude dost odborníků v realizačních i projektových firmách, naberou se noví, kteří to nebudou umět… Potřebujeme dlouhodobou předvídatelnost a stabilitu – což nejlépe zohledňuje dotace à la daňové zvýhodnění.

PL: Příkladem jsou Kamenné Žehrovice: zpatlaná rekonstrukce, realizovaná jen proto, že se na ni sehnaly peníze. Ale už se to nezachrání, ba hůře, ani to nic neovlivní! Poskytovatel dotací by měl něco změnit. Připravovali jsme i rekonstrukci školy po povodni a během stavby investor nechal osadit navíc solární teplovodní kolektory na střechu. Osadila je firma, která sehnala dotaci. Nikdo si neuvědomil, že to nemá smysl, protože celé léto je škola prázdná a kolektory budou ohřívat vodu pro nikoho! Zpětně to nikdo nezkontroluje.

PH: To je jasný případ přepálené dotace. Kdyby si musel zadavatel 70 % dofinancovat, pořádně by zvážil, zdali to má smysl. Ale Kamenné Žehrovice nejsou problémem dotací – dotace byla 40 % a měla umožnit, aby budova získala lepší tepelnětechnické parametry. Nepříliš zdařilá renovace v tomto případě je spíše důsledkem špatné činnosti stavebního úřadu.

PL: Bohužel, když se ptám i v jiných obcích, dozvídám se, že pokud chtějí dosáhnout na dotaci, tak budovu musí „opatlat“ izolací. Proč nemáme pravidla jako ve Švýcarsku: když se shodneme na tom, že se jedná o historickou budovu, tak se zateplí jen střecha a podlaha přízemí, čelní fasáda zůstane v původním stavu? Přitom subvenci obce získat mohou.

PH: S tím nemohu zcela souhlasit, neboť zrovna v OPŽP je pro architektonicky cenné a památkové objekty výjimka. Ta klade jiné požadavky například na okna, nebo výslovně uvádí, že štuková fasáda se nezatepluje. V Žehrovicích spíše špatně poradili dotační poradci. Myslím, že program je nastavený dobře a problém je v místním stavebním úřadě.

Ještě jsme neotevřeli otázku, že nad českou architekturou visí Damoklův meč zpřísněné evropské směrnice…

PH: Chtěl bych to uvést na pravou míru. V roce 2010 vstoupila v platnost směrnice o energetické náročnosti budov, která požaduje novostavby s tzv. téměř nulovou spotřebou energie. To budí dojem, že nově navržená budova bude mít téměř nulovou spotřebu, což není pravda. Jedná se o terminus technicus z evropské směrnice, který byl definičně transponován do české legislativy. Ta předepisuje oproti stávajícím požadavkům minus 10–20 % výpočtové spotřeby energie budov. Analyzovali jsme pražské projekty v nabídce z roku 2017 a zjistili, že 50 % z nich zmíněný standard už plní a 30 % je těsně pod předepsanou hodnotou. Takže není třeba moc zásahů, aby budovy požadavky splnily. Existují i kvalitnější budovy – pasivní nebo environmentálně certifikované. Z mého pohledu jde o to, že díky těmto pravidlům budou nové budovy o něco kvalitnější ze všech úhlů pohledu.

Zajímá směrnice vůbec architekty?

PH: Česká vyhláška je implementací evropské směrnice a každý architekt by měl znát české zákony. Existuje ještě rámcová evropská směrnice, není to nařízení, nemá přímou aplikovatelnost do českého právního řádu. EPBD II byla v roce 2012 implementována do Zákona o hospodaření s energií a v roce 2013 byla upravena příslušnou vyhláškou, která definuje základní požadavky a způsob výpočtu. V rámci zachování předvídatelnosti českého podnikatelského prostředí jsme chtěli, aby možnost připravit se na novou legislativu byla delší. Proto byl leden 2018 stanoven jako první termín pro stavby nad 1 500 m2 investované soukromým subjektem. Důležité je, že se účinnost vyhlášky vztahuje k datu podání žádosti o stavební povolení – aby se parametry budov nemusely během probíhající výstavby měnit. V tuto chvíli představuje zmíněný posun jen o 10–20 % směrem k úspornější budově. Možná však ještě nějaký další nastane – na evropské úrovni finišují jednání k novele směrnice EPBD a v Česku se řeší novela vyhlášky o energetické náročnosti budov s možným zpřísněním od roku 2022 nebo 2023.

PL: Mě to znění upřímně nezajímá. Já se snažím u každého projektu vytěžit maximum z dané úlohy. Uvažoval bych tak i bez směrnice. Věřím ale, že může představovat účinný nástroj vůči investorovi, jak jej donutit k určitému řešení. Ale mým hlavním cílem je, aby dům stál co nejdéle a fungoval co nejlépe.

DT: Já myslím, že dneska je natolik běžnou součástí návrhu, že si to neumím představit jinak. Měli bychom se bavit o nastavení toho systému – jestli způsob výpočtu, který musím předložit stavebnímu úřadu, opravdu reflektuje způsob užívání domu. Zdali ta „hejblátka“ nakonec nepřevýší environmentální princip. Co bude teď architekty zajímat, je, jak k dodržování směrnice budou přistupovat stavební úřady, jak ji budou kontrolovat.

Má tedy vůbec význam?

AB: Pokud zavádíme směrnici EU tak, že těsně před začátkem její platnosti pochybujeme, zda má smysl, je to projev našeho selhání. Měli jsme desetileté přípravné období, ve kterém jsme si měli ujasnit smysl, cíle a zvolit vhodné prostředky k její realizaci. Při zavádění opatření směřujících k podpoře obnovitelných zdrojů, jako je fotovoltaika na polích, místo na střechách, to bylo těžké selhání.

Dnes přemýšlíme nad smyslem směrnice EPBD II. Díky alianci Šance pro budovy diskuse probíhala a mnohé se podařilo nastavit smysluplně, i když nikoli bez kompromisů. To, že za deset let jsme nebyli schopni se dohodnout na parametrech termínu „téměř nulové budovy“, je už tak trochu český folklor. Ideovým cílem bylo snížení energetické náročnosti budovy na nákladově optimální úroveň, což je někde okolo 15 kWhm2-a pro pasivní dům, a část minimalizovaných potřeb zajistit z některých z obnovitelných zdrojů způsobem v daném místě nejvýhodnějším. My jsme si ale pro „téměř nulové budovy“ schválili parametry tak špatné (cca okolo 35 kWhm2-a), že jejich dosažení je poměrně snadné a OZE pro ně ani nepotřebujeme. Myslíme si, jak jsme na to vyzráli, ale poněkud jsme se minuli cílem. Lze se divit, že tomu někdo nerozumí? Komplikujeme tím zbytečně celý proces, ale můžeme si za to jen my sami.