Tři odlišné přístupy k designu a jeho inspiraci demonstrují tři rozdílné projekty, které relativizují současný design a nechávají ho komunikovat s odkazem modernistické architektury.
Hilos Invisibles
Mezinárodně neznámá tvorba uruguayského modernistického architekta Julia Vilamajó Echanize stála u zrodu unikátní nábytkářské kolekce, kterou na London Design Festivalu v polovině září loňského roku odhalil designér Matteo Fogale v galerii Aram.
Matteo Fogale, který ještě donedávna působil v tvůrčím duu s Lettitii De Alegri, se loni vydal zpět do země, z které původně pochází, aby se nechal inspirovat dědictvím lokální modernistické architektury a posunul ji ve spolupráci se sedmi místními designérskými studii do současnosti. Fogale se narodil ve městě Punta del Este, malém přímořském městečku nedaleko hlavního města Uruguaye Montevideo. Své dětství ale prožil v Itálii a dnes působí v Londýně, kde se stal jedním z nadějných talentů nastupující generace produktových designérů. V poslední době na sebe upozornil například vizuálně působivou instalací v muzeu Victoria & Albert nebo kolekcí nábytku vyrobenou z džínoviny.
Letos dostal možnost odletět do Montevidea a zúčastnit se rezidenčního projektu v bývalém domě a studiu uruguayského architekta Julia Vilamajó Echenize. Fogale zde strávil několik týdnů. Zaměřil se především na život a tvorbu této méně známé postavy moderní architektury, prohledal jeho archiv a navštívil některé z jeho výjimečných staveb, které stihl za svého relativně krátkého života v Uruguayi postavit. Vilamajó byl od dvacátých let minulého století jedním z pionýrů moderní architektury v zemi a pod vlivem jeho slavných zahraničních kolegů, jako byli Le Corbusier, Oscar Niemeyer nebo Frank Lloyd Wright, rozvíjel od té doby svou vlastní velmi specifickou variantu jihoamerického modernismu. Se svými vzory se nakonec Vilamajó setkal na konci života, když s nimi krátce spolupracoval na stavbě budovy OSN v New Yorku.
Nejvýraznějším příkladem jeho stylu je jeho vlastní dům, který dokončil v roce 1930. Ten se v roce 2012 stal muzeem a jeho interiéry byly otevřeny veřejnosti a také speciálnímu rezidenčnímu programu pro umělce a designéry z celého světa. Ti pak mohou tvořit v jeho prostorách s velmi originální koncepcí moderní architektury, která se v tvorbě Julia Vilamajó propojuje s eklektickou inspirací historickými styly i mimoevropskými kulturami. Vilamajó cestoval na počátku dvacátých let do Evropy i severní Afriky a studoval arabskou architekturu. Její vlivy se otiskly také v jeho vlastním domě. Architekt nikdy nezanevřel na ornament a vytvořil překvapivý projekt, ve kterém se radikální prostorová koncepce propojuje s citlivými dekorativními detaily, sofistikovaným vestavěným nábytkem s vlivy art deca i velkorysostí otevřeného interiéru.
A právě nábytek Julia Vilamajó se stal inspirací pro Fogaleho, který chtěl objevit a zpracovat méně známou kapitolu architektovy tvorby, který následně postavil ve své zemi několik výrazných projektů, včetně brutalisticky vyhlížející fakulty inženýrství nebo organického hotelu El Mirador. Fogale se ponořil do archivů kreseb a technických výkresů Vilamajóva truhláře a našel několik působivých detailů, které později posloužily jako přímé inspirace pro jednotlivé kusy nové nábytkářské kolekce.
Na ní spolupracoval Fogale se sedmi vybranými designérskými studii. Vzniklo sedm sérií objektů či solitérů, včetně mramorových svítidel, zrcadlového baru, kožené polstrované lavičky nebo vyplétaného křesla. Všechny návrhy nejenom, že následují konkrétní kresby, ale zároveň se nechávají inspirovat senzibilitou Vilamajóvy tvorby, materiály, které používal, a řemeslnými zkušenostmi lokálních řemeslníků. Mezi designéry, kteří na projektu spolupracovali, byli Menini-Nicola, Rafael Antía, Claudio Sibille, Estudio Diario, Carolina Palombo Piríz, Muar a Estudio Claro.
Fogale představuje výsledky v kontextuální instalaci v prostorách galerie Aram. Kromě nábytku prezentuje také historické archivní materiály, včetně fotografií, skic a dobových magazínů. Odkrývá tak sofistikovaným kreativním způsobem zapomenutou tvorbu slavného uruguayského architekta. Skrze tvorbu současné mladé generace uruguayských návrhářů ožívá život a dílo jednoho z velmi originálních představitelů regionálního modernismu.
Exhibit Columbus
V roce 2017 měl premiéru filmový snímek s výstižným názvem Columbus, který na pozadí fiktivního příběhu představuje bohaté dědictví modernistické architektury tohoto města v americkém státě Indiana. Columbus, který leží asi 180 mil od Chicaga a má 45 000 obyvatel, je podobně jako Palm Springs v kalifornské poušti, Mekkou modernistické architektury. Ta zde našla odezvu na pozadí výjimečných filantropických a korporátních aktivit v polovině minulého století.
V padesátých letech zde podporovala vznik moderní architektury nadace Cummins Engine vyrábějící dieselové motory. Ředitel nadace J. Irwin Miller stál za koncepčními rozhodnutími a soustavným zájmem o architekturu. Nadace nabízela speciální honoráře pro architekty, kteří v té době budovali ve městě nové veřejné stavby. Dnes se tak Columbus může pyšnit celou řadou vynikajících projektů od mnoha významných amerických modernistů včetně Eliela a Eera Saarinenových, IM Peie, Césara Pelliho, Kevina Rocheho, Harryho Weese, studia Skidmore, Owings & Merrill.
Film je dílem korejského filmového tvůrce, žijícího v Nashvillu, Kogonada, který byl při své první návštěvě Columbusu naprosto uchvácen atmosférou, z velké části utvářenou právě moderní architekturou. Kostel od Eera Saarinena, škola Harryho Weese, knihovna IM Peie. Tyto všechny budovy pak hrají svou roli ve snímku, který vypráví fiktivní příběh inspirovaný vztahem otce Eliela a syna Eera Saarinenových, autory několika budov ve městě. Atmosférické záběry ve stylu filmů Bressona či Kubricka seznamují současné diváky se strhující architekturou i emocemi s ní souvisejícími. Architektura světové extra třídy kontrastuje s provinční společností a emocionální příběh hlavních hrdinů je dotvářen reálnými modernistickými kulisami.
Kromě filmu je modernistické dědictví Columbusu také leitmotivem nového výstavního projektu, který přináší do ulic města současný design a architekturu. Vedení města i zapálení rezidenti chtějí pokračovat v oslavě a revizi moderní architektury, a proto vznikla iniciativa Exhibit Columbus. Od roku 2016 pořádá Exhibit Columbus výstavní a přednáškové projekty, které reagují na architekturu a komunitu města. Každý rok se tak střídá formát venkovních architektonických instalací a odborného sympozia. Další ročník nás čeká letos v září a po dvou letech přinese několik architektonických studií a designérů do ulic Columbusu. Nejlepší instalace si odnáší Miller Prize pojmenovanou podle zmíněného ředitele nadace Cummins, který si mimo jiné nechal v Columbusu v roce 1957 postavit svůj vlastní dům od Eera Saarinena a zařídit designérem Alexandrem Girardem. V roce 2017 si tuto cenu za své instalace reagující pro urbanistické prostředí Columbusu odnesla studia Oyler Wu Collaborative, Aranda\Lasch, Plan B Architecture & Urbanism, IKD a studio:indigenous.
Zároveň pořadatelé oslovili pět prestižních světových soukromých galerií, které se se svými svěřenci postarali o site-specific instalace na hlavní třídě Washington Street. Vznikla tak alternativní přehlídka současného designu s hvězdami, jako byla studia Formafantasma, Snarkitecture, Pettersen & Hein a další. Pro letošek si organizátoři vybrali vesměs americké tvůrce, včetně ateliérů Borderless z Chicaga, Extrapolation Factory z New Yorku nebo LA Mas z Los Angeles.
Apartment N°50
Jeden z nejikoničtějších obytných komplexů dvacátého století, Unité de Habitation v Marseilles, postaveném podle návrhu Le Corbusiera je již několik let dějištěm originálních prezentací umění a designu. Betonový blok, realizovaný podle Corbusierových principů moderní architektury, nabízí v tomto smyslu hned několik využití. Na střeše této významné stavby se totiž nachází nová umělecká galerie MAMO, kterou založil francouzský produktový designér Ora Ito. Ten se věnuje především současnému umění, které ale vždy výrazně reaguje na architekturu domu.
Naopak bytová jednotka číslo 50 je již několik let za sebou zasvěcena vybraným tvůrcům současné designérské špičky. Původní prostory dvoupatrového bytu propůjčuje její majitel Jean-Marc Drut každý rok některému z významných současných designérů či studií. Ti reagují na ikonický prostor a představují ho během letních měsíců ve svém vlastním interiérovém aranžmá.
Projekt začal v roce 2008, kdy byl jako první pozván britský designér Jasper Morrison. Byt se tehdy proměnil v galerii současného designu a slavný minimalista Morrison instaloval v historickém kontextu několik svých úspěšných produktů. Byt, který není veřejným muzeem, ale standardně obývaným prostorem, se tak alespoň na letní měsíce proměnil v galerii, do které mohla nahlédnout také veřejnost.
Od té doby se krátkodobého re-designu zhostili také Ronan a Erwan Bouroullecovi, Konstantin Grcic, Alessandro Mendini, Pierre Charpin nebo Studio Normal. Všechny instalace se však omezily na prezentaci již hotových produktů.
V roce 2015 ale přišli studenti z laussanské akademie ECAL a projekt posunuli o něco dále. Nejdříve navštívili byt v roce 2014 na třídenní workshop. O rok později se vrátili s kolekcí prototypů reagujících na dané místo, jeho historii a příběhy. Vznikly tak nápady na nové produkty, které přímo vycházejí z původní architektury Le Corbusiera. Julie Bernard vytvořila koberec s motivem mapy Marseilles, zatímco Hansel Schloupt navrhl dětskou stavebnici na základu Corbusierových urbanistických myšlenek. Součástí projektu byla i svítidla Pivor reagující na prostorové uspořádání bytu od Patricka Tarkhouniana nebo venkovní polštáře Coffrage na střešní terasu od Roosz Ryhaenena.
To ale nebylo poprvé, kdy studenti ECALu stáli před podobným úkolem. Již v roce 2012 vytvořili kolekci předmětů pro specifické prostory vily Le Lac, kterou Le Corbusier navrhl pro svou matku na březích Ženevského jezera. Pod vedením holandského designéra Chrise Kabela se jim podařilo navrhnout sérii prototypů Chez Le Corbusier relativizující architektonický
