V devadesátých letech minulého století, v euforii z nově získané svody a touhy po změně, bylo vypsáno mnoho architektonických soutěží. To vedlo k nástupu nové generace tvůrců, kteří mohli své myšlenky realizovat. Vznikla řada nových budov či úprav náměstí. Šlo však o izolované zásahy, jakési ostrovy ve městech. Až po roce 2000 jsou realizovány ve větší míře i meziprostory, které kultivují zanedbané celky nebo propojují části měst. Za všechny lze uvést městskou promenádu v Chebu a revitalizaci prostorů u řeky Ohře pod chebským hradem od Ateliéru 69 nebo Jelení příkop na Pražském hradě od AP ateliéru. Kultivací veřejného prostoru se zabývá i projekt a realizace Obnova nábřeží řeky Loučné v Litomyšli od ateliéru Rusina Frei architekti.
V úvodu bych rád objasnil kritéria, kterými budu na realizaci nahlížet, a hodnoty, které jsou pro mě důležité. Můj pohled na architekturu je otevřený a dal by se shrnout do věty profesora Školy architektury Akademie výtvarných umění Emila Přikryla, kterou si dodnes pamatuji: „... musí to být především dobře…“ Nejde mi tedy o to, zda je architektura minimalistická, konceptuální nebo expresionistická, ale o samotné zvládnutí úkolu. To „dobře“ má dvě složky. Složku neměřitelnou subjektivní a složku měřitelnou objektivní. Neměřitelná složka není však tak neuchopitelná, jak by se mohlo zdát, je totiž obecně sdílenou hodnotou. Shodnout se na parametrech měřitelných kritérií může být na začátku komplikovanější, ale posouzení je pak snazší. V mém případě je hlavním kritériem důslednost.
Obnova nábřeží řeky Loučné v Litomyšli je důsledná ve všech detailech a kategoriích projektu. Je logickým navázáním na předchozí část zpracovanou AP atelierem a tvoří s ní harmonický celek. Nyní se lze kontinuálně pohybovat kolem řeky. Břehy, park a ulice tvoří jeden organismus, který propojuje jednotlivé části města a krajiny. Volba materiálů, stavebních detailů, hracích prvků a mobiliáře je v souladu s architektonickým konceptem. Nic neruší, nic neschází a nic není navíc.
Zajímavá pro mě byla atmosféra městské promenády a kontakt s přírodním korytem řeky. Vše bez ostrých přechodů, avšak pocitem jasné hranice. Co patří městu, je mu ponecháno, co patří přírodě, je s ní provázáno. Nejsilnějším momentem realizace je pro mne jemné spojení přírodního charakteru řeky a břehů skrze lávky, brod a vyhlídku. Lávka zavěšená v prostoru působí až neskutečně lehce, „vílovitě“. Místa doteků architektury a přírody jsou navržena jemně a citlivě. Vše je kontrolováno a sestaveno do jednoho kultivovaného celku. Imponovala mi přirozenost celého zásahu a samozřejmost, se kterou je návštěvníky užívána. Chtěl bych tvůrcům, městu a investorovi poblahopřát k výsledku.
Autor: Petr Hájek
