V diskusi o hledání kvalitní krajinné architektury u nás jsme narazili už na samém počátku – při pokusu o její definici. Kde začíná a kde končí „landscape architektura“, jaké jsou její formy a zejména jakou řečí má mluvit? Pozvání ke kulatému stolu přijali krajinná architektka Štěpánka Šmídová z ateliéru Šmídová Landscape architects, architekt a autor mnoha veřejných prostranství a parků Roman Koucký a krajinný architekt Štěpán Špoula, aktuálně odpovědný za problematiku celostního přístupu při tvorbě a správě veřejných prostranství a krajiny v rámci Kanceláře krajiny a zelené infrastruktury Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.
Pokusme se definovat, jak se pozná dobrý landscape…
Štěpán Špoula: Z mého pohledu je u těchto realizací základním předpokladem kvality způsob, jak návrh dokáže pracovat se sociální a přírodní ekologií místa. Jestli ji umí pochopit a interpretovat. Já jako krajinář hledám v návrhu schopnost ctít znalost území a přírody a dokázat je přetavit v řeč, která je srozumitelná nejen odborníkům, ale i širší veřejnosti. Skrze dílo krajinářské architektury komunikovat poznání a postoje, Druhým prvkem je síla jazyka, koherence sdělení architektonickým jazykem. U tvůrce oceňuju schopnost pregnantně formulovat architekturu jako takovou bez ohledu na to, jestli je to stavba či krajinářská architektura.
Roman Koucký: Landscape je krajina obecně, v širším pojetí krajina za městem – opozit pojmu cityscape. Myslím, že bychom to měli přesněji definovat, abychom mohli hovořit dál.
Štěpánka Šmídová: Souhlasím, že definice landscape může být složitá. Pro mne to může být třeba příroda, ale i veřejný prostor. Jedna z definic krajinářské architektury, jež mi nakonec přijde nejpřesnější, zní, že jí je vše, co není pod střechou. Tento popis zahrnuje právě i tu urbánní část – cityscape, klidně i bez jakéhokoli podílu „zelené“ složky. Zeleň je už jen médium, s nímž pracujeme.
Padlo zde, že umění kvalitního návrhu či realizace může spočívat i v jejich schopnosti komunikovat jak s odbornou, tak i s laickou veřejností. Je to u krajinářské architektury složitější než u jiných staveb?
Štěpánka Šmídová: Dle mého názoru je to úplně stejné. Nicméně efektivní komunikaci s klientem považuji za moment, který jednoznačně projekt posunuje.
Štěpán Špoula: Nemluvíme o rozdílech mezi domy a krajinářskou architekturou, ale spíš kolika zájmů a kolika skupin, pro který má realizace sloužit, se návrh dotýká. Zde bych rozdíl viděl. Existují i domy, kde bude proces podobný. James Corner, autor High-line v New Yorku, třeba vnímá, že tvorba musí být koherentní a smysluplná pro velmi odlišné skupiny lidí. Návrh musí být v jednu chvíli přitažlivý třeba pro běžce, ale i pro milovníky přírody. Podobných skupin najdete ve velkém městě spoustu. Proto autor musí mít silnou vizi, která vše udrží pohromadě. Není to principiální odlišnost od architektury domů, ale rozhodně představuje specifickou vlastnost současných projektů krajinářské architektury a veřejných prostorů.
Mně se zdá úkol všechny účely naplnit v jednu chvíli jako mnohem složitější. Protože dům má účel a množinu uživatelů více vyhraněnou. Navzdory tomu jako by krajinářská architektura byla u nás pořád na okraji zájmu…
Štěpánka Šmídová: Krajinářská architektura u nás na okraji zájmu dosud je – z mnoha důvodů.
Roman Koucký: Problém je, že jsme si (nejen pro tento rozhovor) jen vágně definovali krajinářskou architekturu. Kdybychom se ujednotili v názoru, že žádná krajinářská architektura neexistuje, ale že existují různé krajiny, které potřebují různou péči, tak by to bylo mnohem jednodušší.
Štěpánka Šmídová: Taky si myslím, že je jen jedna architektura a rozdíl je jen v médiu. Jako když umělec chvilku pracuje se dřevem, pak navrhuje světelnou instalaci…
Štěpán Špoula: Ale zmíněné médium si vyžaduje specifické vědomosti a zkušenosti. Obor architektura je v současné době velmi široký. Navíc se rozšiřuje její společenská role. Tato změna souvisí se změnou očekávání, jakým způsobem lze do technizovaného a industrializovaného světa přinést propojení technických systémů s člověkem. Pohled architektury na zmíněné problémy vychází víc z humanitní oblasti a jejím úkolem je právě propojování obou světů. Škála se ale rozevírá do neuvěřitelných rozměrů, z čehož vyplývá i potřeba určité specializace. Krajinářská architektura zůstává architekturou a osvědčilo se její propojení se stavební architekturou třeba v rámci vzdělávacího systému. Musí existovat sdílení a společná identita stavebních architektů a krajinářských architektů. Existují architekti, kteří zvládají třeba i takto široké spektrum, ale vždycky jich bude menšina.
Roman Koucký: Je to pouze slovíčkaření. Většina architektů musí zvládnout „široké spektrum“. Ti, kteří to nedokážou, nejsou architekti, pyšní se pouze titulem.Architekti versus krajináři
Architekti versus krajináři
Dostáváme se k základnímu tématu rozhovoru, kterým je vztah architekt vs. krajinářský architekt.
Roman Koucký: Není žádné versus. Versus si dodáváme sami, protože jsme hloupí, máme pořád v sobě bolševické myšlení, které stavělo na zjednodušených principech: Musíme obor rozdělit, abychom mohli panovat. Proto v první řadě oddělili inženýry od architektů, z architektů udělali exoty, které není třeba brát vážně, protože inženýři to za ně postaví… A my v tom jenom pokračujeme. Souhlasím se Štěpánem, že se jedná o široký a složitý obor a že specializovat se je pragmatické, praktické a ekonomicky jednodušší. Ale to neznamená, že je to správné. Už oddělení architektury od urbanismu je zločin. Územní plánování neexistuje, urbanismus je jenom architektura v jiném měřítku. Krajina je jenom architektura v jiném měřítku. Design nebo interiér rovněž. Ano na různé zakázky potřebuji různé specialisty, o tom není pochyb. Když budu navrhovat park, mám spoustu přátel dendrologů, kteří mi s tím pomůžou. Ale zároveň vím, že když budou navrhovat park sami, nebude tak dobrý.
Štěpán Špoula: To je jasné. Dendrolog také není krajinářský architekt. Na začátku jsem zdůrazňoval, že krajinářská architektura zůstává architekturou. To je důležité. Myslím si, že model, o němž mluví Roman, je v dnešní době neudržitelný, právě z důvodu rozšiřující se role architektury a šíře současného poznání. Mně se také mnohem více líbí model, který znám ze Španělska, kde budoucí projektanti ve stavebnictví nejsou děleny na umělce a techniky, ale všichni jsou vzděláváni jako architekti, nikomu se tedy dopředu neupírá humanitní vzdělání. Až pak třeba pracují ve specializovaných firmách a projektují třeba technickou infrastrukturu. Myslím, že si pak mnohem lépe rozumí. Ale i zde dospěli k tomu, že krajinářskou architekturu jako samostatný obor potřebují a dnes ho mají. Architekt, aby byl úspěšný, musí mít v krvi stavební postupy a celou řadu dalších velmi odborných aspektů stavby budov. To mu dává nejen jistotu, ale také přirozenou důvěru ostatních profesí, bez kterých se dům nepostaví včetně zedníků. No a dobrá práce s krajinou vyžaduje totéž, ale z velké části v úplně jiných oborech, které jsou velmi odlišné. Když je dobře neznáte, hrozí schematická řešení, chyby a to, že si nezískáte příliš velký respekt u zahradníků, přírodovědců, vodařů, lesáků a dalších a ti pak nemají zájem vám příliš naslouchat. Jenomže bez jejich dobré vůle a mnohdy i ochoty opustit některé své nesmiřitelné profesní postoje to bohužel nejde.
Roman Koucký: Zapomínáme, že v těch zemích neexistují stavební fakulty! Stavební fakulta, která navíc vyučuje architekturu, je opravdu světový unikát, který nelze najít nikde jinde.
Zeleň ve městě, město v zeleni
Médiem krajinářského architekta je zeleň. Souhlasíte?
Roman Koucký: Nevím přesně, co je „zeleň“. Celý svůj profesní život proti tomuto nic neříkajícímu termínu bojuji. Ale opakuji, jsem přesvědčen o tom, že pojem krajinářský architekt nemá existovat. Krajinářský architekt se nejspíše neuživí, takže dříve nebo později začne navrhovat „veřejné prostory“, kde už o tu proklamovanou zeleň nejde vůbec – a pak si svůj nekompetentní zásah omluví definicí, že navrhuje „to bez střechy“, takže může. Proto považuji za hrubou chybu, když se do takzvané zelené infrastruktury vkládají veřejná prostranství. Uliční prostranství jsou základní strukturou vystavěného prostředí a nemají s krajinou ve smyslu oné krajinářské architektury nic společného. To vede pouze k tomu, abychom ospravedlnili, že všude má přece být zeleň, i na náměstí, jež má být vydlážděné. To svědčí o časovém a významovém pomýlení společnosti. Po tisících letech kulturní existence jsme jediné století s tímto přístupem.
Štěpánka Šmídová: Částečně ty snahy vnímám jako reakci na skutečnost, že se města výrazně zvětšila a jsou výrazně méně „žitelná“, proto ta zvýšená potřeba zeleně.
Štěpán Špoula: Roman reprezentuje koherentní názor na určitou tradici, na oddělení prostranství typu park a typu kamenné náměstí. Na tom není nic špatného. Ale trend je v současné době jiný. Více se mluví i o prolínání, které reaguje na konkrétní potřeby, třeba potřebu jinak pracovat s vodou ve městě.
Roman Koucký: To, že trend existuje, je v pořádku, je to jednoduchá reakce na složité dvacáté století. Ale musíme se ptát: Je ten trend správný? Je rozpad města správným trendem, máme ho podporovat?
Štěpán Špoula: Z mého pohledu se nejedná o rozpad města. Není psáno, že jediný nutný je modernistický koncept města. Navíc rozpad města tak, jak ho známe, šel ruku v ruce s hrubým opomíjením veřejných prostranství. Tendence, která usiluje o začlenění krajinné struktury, která je součástí města, jeho historie, do vlastní struktury města, neznamená, že zpochybňuje městskost a urbanitu jako takovou. Naopak, jejím úkolem je oba koncepty propojit. Protože se snaží odpovědět na některé výzvy současného rozvoje urbanizace. Výhledově má 70 % obyvatel planety žít ve městech, v metropolitních oblastech, které jsou mixem města a krajiny. Je potřeba hledat nové formy a cesty, jak tyto dvě roviny propojit. A samozřejmě můžeme najít hodně přístupů a trendů. Jsme ve fázi hledání toho, co je správné.
Roman Koucký: Ano, jsme ve fázi hledání, ale to neznamená, že můžeme beztrestně zaměňovat pojmy město a aglomerace! Já hovořím o městě, zejména kamenném městě, a nikoli o aglomeraci, která má zcela jinou základní strukturu a tím také zcela jiné hodnoty. Aglomerace nemá veřejná prostranství, je měřítkem krajiny, nikoli města – proto musím pracovat jinak.
Štěpán Špoula: S tím souhlasím a Praha v současných správních hranicích je aglomerací. Ano, mluvíme-li o měřítku na úrovni městských čtvrtí, tedy na úrovni jednotlivých budov, česká města na mnoha místech potřebují návrat k městské a kompaktnější formě. O tom není pochyb, nic však nebrání tomu, aby městské prostředí blokové zástavby mělo svoji vlastní typologii přírodních prvků, která městskosti nebrání. Ty mohou být jak tradiční, tak současné, reagující například na hospodaření s dešťovou vodou přímo ve veřejném prostranství. Je z čeho vybírat. Bezprostřední blízkost živé přírody je pro kvalitu života taktéž důležitá.
Ještě bych se vrátil k původní položené otázce, kterou jsme trochu zamluvili. Rozhodně si nemyslím, že se dá věc zjednodušit, na to, že médiem krajinářského architekta je zeleň, nebo chceme-li, stromy, porosty a trávníky. Tam vidím ten základní omyl. Je to venkovní prostor jako celek a je chybou, že profil absolventa krajinářské architektury v ČR je v tomto směru nevyvážený a z velké míry stále ulpívá v roli specialisty na zeleň a okrasného sadovníka. Například v Německu se ve výuce technologií klade stejný důraz na rostliny, vodu i veškeré venkovní stavební konstrukce. A dnes jsou to krajinářští architekti, kdo tam primárně řeší veřejná prostranství, nezávisle na tom, jestli tam mají být rostliny nebo ne.
Trendy (krajinářské) architektury
Již jsme „nakousli“ trendy – není volání po větším množství zeleně i v místech, kde třeba na rozdíl od Karlova náměstí nemá historickou kontinuitu, správnou odpovědí na fakt, že města se přehřívají? Nemůže mít zeleň i jiný rozměr než populistický?
Roman Koucký: Tohle právě je populistické! Existuje studie, že stromy zvyšují teplotu, protože zabraňují provětrávání ulic a vyměňování vzduchu.
Štěpán Špoula: To je nepřesná interpretace jednoho z výzkumů! Pokud se nemýlím, šlo o Legerovu ulici. Předběžný zjednodušený model naznačoval, že by mohlo docházet k tomu, že stromy zde brání provětrávání. Detailnější model ukázal, že každý jednotlivý strom opravdu vytváří významný komínový efekt, což předchozí model neukazoval. Nepočítal se zahříváním vzduchu v oblasti koruny a s aktivním odpařováním vody.
Roman Koucký: To byla účelová studie, která měla jen potvrdit výchozí tezi. Takhle fungují nepovedené, ale úspěšné doktorské práce.
Štěpán Špoula: Pokud chceme mít víc stromů v ulici, neměli bychom deklamovat, že je chceme mít v celém městě, ale prioritizovat, kde jsou důležité. Hlubší znalosti by měly věci naopak pomoci, abychom stromy umísťovali primárně na místech, kde mají velký význam. Na tom se snad shodneme.
Roman Koucký: Jmenuje se to funkcionalismus a nemá s architekturou nic společného.
Štěpán Špoula: Funkční řešení nemusí automaticky ztrácet sémantickou a estetickou koncepci. Důležité je, aby ty věci byly propojeny.
Roman Koucký: Jenže ony nejsou. Zejména právě proto, že jsou odděleny obory, které dávají dohromady architekturu. Zde vidíme důsledek.
Štěpán Špoula: No jo, ale to mluvíme o situaci, kde skutečný krajinářský architekt absentuje, kde zeleň řeší specialista, a ne někdo, kdo nemá vzdělání architekta…
Štěpánka Šmídová: Důvod je ukrytý v minulosti, zdědili jsme funkci „projektant sadových úprav“ a teď se nám to vymstilo.
Roman Koucký: To nebyl architekt, on pro architekta pouze pracoval. Žel dnes chce být tento specialista povýšen na architekta, ale neumí jím být.
Štěpán Špoula: Ve východním Německu v 80. letech měli podobně jako my v Lednici školu krajinářské architektury v Postupimi jako součást zámeckého areálu. Už tehdy si uvědomili, že pokud chtějí kvalitně řešit krajinářskou architekturu, tak nemohou být tyto oddělené od architektury. Celá katedra se přesunula pod fakultu architektury v Drážďanech. My jsme zaspali. Dnes se začíná krajinářská architektura vyučovat na Fakultě architektury ČVUT, což je podle mě cesta, jak vyřešit problém, o kterém mluví Roman.
Roman Koucký: Nesouhlasím. Protože na fakultě se obor izoluje stejně, jako se izolují všechny ostatní obory. Je to jen pokračování fragmentace a stavění nových bariér.
Takže cesta je?
Roman Koucký: Vychovávat pořádné architekty. Architekt musí umět všechno. Architektura je jenom jedna, říkám to celý život.
Štěpán Špoula: Otázka je, jestli to musí být koncentrované všechno v jedné osobě.
Roman Koucký: Všichni víme, že už dávno to není one-man show, ale žádný tým neexistuje bez vedení.
Štěpán Špoula: Ale to může být i krajinářský architekt.
Roman Koucký: Proč potřebujeme ten přívlastek? Buď je, nebo není architekt.
Štěpán Špoula: Protože jsem přesvědčený, že architekti krajinu prostě neumí! Vážím si pár jednotlivců, kteří jsou toho schopni. Z historie třeba Luis Barragán, jenž byl uznávaný na obou polích, ale právě on v 70. letech volal po samostatném oboru krajinářské architektury v Mexiku a pomohl ho založit. Byl přesvědčený, že si zaslouží samostatný obor. Myslím si, že je správné, když existuje diverzita.
Roman Koucký: Ano, diverzita, aby mohlo být to versus. Aby mohly vznikat monopoly. Smutné. Rád bych ale slyšel jména českých „jednotlivců“. Kdo si tak myslíte, že by mohl učit krajinářskou architekturu?
Štěpánka Šmídová: Ráda bych tu viděla zahraniční jména. Vlastně tou cestou už jde fakulta architektury, kde učí Till Rehwaldt.
Štěpán Špoula: Trochu mě překvapuje odůvodnění, že monopoly vznikají z diverzity. Diverzita ale přece nemusí být založena na opozici, ale na vzájemné otevřenosti. Je to pak prospěšné pro všechny. A pokud se mám vyjádřit k těm architektům. Jsou to ti, kteří se vyznačují z mého pohledu větší všímavostí ke krajině, mají zkušenosti s podobnými úlohami a zejména pokoru k jinému pohledu na věc, jsou to zároveň ti, kteří s krajinářským architektem často a rádi spolupracují. Pro mě je to určitě Josef Pleskot, Michal Fišer, s kterým jsem sám pracoval, nebo Martin Rusina, jehož úprava Loučné v Litomyšli byla vybrána do letošní prestižní publikace Landscape architecture Europe.
Dnes se hodně mluví o udržitelné krajině. Existuje něco takového?
Štěpánka Šmídová: To je krajina, co je v souladu se selským rozumem. Krajina vždy odpovídala dobovým znalostem a aktuálnímu způsobu využití. Naopak považuji za problém, pokud se udělá hezká věc, která ale dlouhodobě třeba nebude vůbec fungovat. Nicméně město má být město, krajina má být krajina. Myslím, že ochrana přírody v krajině by měla být podstatně silnější. Naše společnost si může ekonomicky dovolit přístupy, které nezohledňují jen okamžitý zisk.
Když se vrátíme k městu a budeme se bavit o parku či náměstí, máme se opřít o tradice, nebo se máme bavit o tom, jaké prostředí je pro současného člověka vhodnější?
Štěpánka Šmídová: Návrh musí vycházet z míry poznání v aktuální době. Stejně tak nemůžeme konstruovat třeba auta způsobem, jakým vznikala před 80 lety. Naše znalosti jsou hlubší, tak je musíme využívat.
Dokážete z návrhu poznat dobu, kdy vznikl?
Štěpánka Šmídová: Samozřejmě. Což ale není špatně. Myslím, že to k tomu patří. Bohužel člověk ale posledních 50 let vnímá, že když je něco staré, tak je to automaticky i hodnotné.
Roman Koucký: To je náš další zásadní omyl. Že staré rovná se hezké. Žádné „staré zlaté časy“ ale nikdy nebyly. Já s oblibou říkám, že existují pouze nové zlaté časy, a přál bych si, aby to bylo teď a tady.
Vy jste se odvolával na tradici města.
Roman Koucký: To se ale týká kompozice, nikoli tradicionalismu. Město je největší kulturní památkou lidstva, protože městem se lidstvo vydělilo z přírody. Město je postaveno jako ochrana proti přírodě. Jeho zásadním a prvním úkolem je ochrana proti přírodě a jiným lidem. Dnes přestáváme rozlišovat určité hodnoty a kontrastní kompozice. Ve chvíli, kdy ztratíme kontrast, ztrácíme jazyk a ztrácíme hodnoty. Každý rok se mění principy v detailu, to mi tolik nevadí, to je móda, ale principy a vize musí mít delší platnost.
Štěpán Špoula: Dlouhodobým trendem z hlediska řešení veřejného prostoru, urbanismu, ale i krajinářské architektury je uvědomění, že finální obraz nemůžeme mít zcela pod kontrolou. V případě krajiny to je klíčové, protože přírodní prvky se proměňují a také se proměňují očekávání obyvatel. Tudíž je spíše potřeba scenárista, jenž vytvoří příležitosti, pojmenuje vize a základní principy a pomůže nastavit proces, jak se budou řešit třeba jednotlivé situace.
Roman Koucký: To ale neznamená, že scénář projektuje ulice. Scénář dělá autor. Rozdíl je pouze, zda je návrh více ideový, nebo víc hmotný, ale pořád je autorským činem. Moje snaha o flexibilní plán je naprosto shodná: Čím méně direktivního systému ve větších celcích, tím více svobody v podrobnějším řešení.
Štěpánka Šmídová: Trend je jednoznačně populismus. Co si lidé řeknou, to dostanou.
O participaci
Dalším z trendů, poměrně hodně propagovaným, je tzv. participace. Tj. podíl budoucích uživatel na formování výsledné podoby realizovaného díla – a to formou připomínek či návrhů ve stadiu jeho zrodu.
Roman Koucký: To není jen populismus, ale alibismus. Protože ve výsledku tyto projekty nenavrhují architekti, a nikdo tudíž nenese odpovědnost. Je to cesta pro ty, kteří i ten titul mají, ale proto, že neumí projektovat, schovávají se za participaci. Není to nic jiného.
Štěpán Špoula: Participace a dobrý architekt je víc než jedno nebo druhé samo o sobě. Musíme si uvědomit, že ty zájmové skupiny budoucích uživatelů jsou leckdy protichůdné. O to víc vyvstává potřeba silné vize, která v souvislostech participace dostává nový smysl, protože kultura spolupráce by měla vést ke vzájemnému uvědomění a k respektu. Mimochodem projekt revitalizace Loučné měl příkladný proces participace včetně účasti veřejnosti na přípravě zadání, což je podle mě důležité, a myslete si o tom, co chcete, výsledek je výborný. Zapojení má smysl nejen proto, že si architekt mnohem lépe uvědomí, jaká jsou odlišná očekávání a že nemůže pracovat jen s jedním východiskem. Participace ale má smysl sama o sobě, umožňuje lidem lépe nahlédnout do problematiky, která se u takového projektu řeší, lépe porozumět budoucí krajině a lépe se s ní identifikovat. To je nesporné.
Roman Koucký: Vizi nevytvoří ulice, ani zájmové skupiny, musí ji vytvořit autor. Pak ji lze propagovat, pak se o ní lze bavit a případně nějakým způsobem modifikovat, pokud se ukáže, že je to potřeba. Ale není možné se ulice ptát na zadání! Zadání se neparticipuje, participuje se návrh! A návrh musí být napřed hotový, aby bylo možné ho participovat. V tom je ten zásadní rozdíl.
Štěpán Špoula: Vize se může tvořit společně, souhlasím s tím, že ji ale musí ve správnou chvíli vyslovit nebo stvrdit autor, zdánlivě nesourodé očekávání musí umět sjednotit silnou vizí. Nesouhlasím s takovou kategoričností a s tím, že participace a silné autorské dílo musí být protiklady.
Roman Koucký: Ale on to je protiklad. Buď je to vize, nebo kolektivní dílo a já si prostě pořád myslím, že kolektivizace je opravdu chybný krok. A to v jakémkoli oboru. Měli bychom se z minulosti poučit, nikoli ji ignorovat! Námi na začátku přijatá definice krajinářské architektury je hodně slabá. Tzv. krajinářský architekt buď je, nebo není architektem. Vždyť není nic špatného být zahradníkem! Může to být skvělý zahradník, zemědělec, ale není to architekt!
Štěpánka Šmídová: Zahradník není krajinářský architekt, zahradník realizuje zeleň. A samozřejmě být zahradníkem opravdu nic špatného není.
Jak vnímá toto tvrzení člověk s povoláním krajinářský architekt?
Štěpánka Šmídová: Já souhlasím s tvrzením, že architektura je jenom jedna. Smysl krajinářské architektury vidím, proto tu práci dělám. Ve světě se jednoznačně potvrzuje smysl krajinářské architektury. Naším problémem zůstávají zmínění projektanti sadových úprav, kteří uvedené vydávají za krajinářskou architekturu.
Roman Koucký: Ale jak jim vysvětlíte, co je a co není krajinářská architektura, když to nedokážeme ani my tady.
Štěpán Špoula: Schopnost oboru obhájit smysl svojí existence v České republice je opravdu velmi slabá. Já to mnohem víc vnímám v kontextu Evropy, proto jsme s kolegy z kanceláře veřejného prostoru připravili soutěžní dialog na Karlovo náměstí jako mezinárodní a myslím, že je to naopak jediná cesta, jak zvednout úroveň české krajinářské architektury. Jsem přesvědčený, že je potřeba, aby se krajinářská architektura profilovala jako samostatný obor, a ať je to v úzké součinnosti s jednou větší rodinou, kterou je architektura.
Roman Koucký: Zapomínáme, že jakmile se na škole vytvoří nějaký obor, tak se zapouzdří a přestane komunikovat. Je jedno, zda jsou to památky, urbanismus, krajina, technické dědictví, design… Ano, je smutné, že roli vzdělávání v tomto „oboru“ přebírá Vysoká škola zemědělská v Suchdole nebo Lednice. Fakt, že se někdo po absolvování architektury specializuje – někdo staví jen sportovní stavby, někdo bytovky, někdo interiéry – je jeho volba. Ale pokud se ještě nezralý rozhodne tvořit krajinu, aby třeba nemusel počítat statiku, tak to směřuje špatným směrem. Z mého pohledu bych akceptoval specializaci v doktorském studiu, maximálně v magisterském – už to je špatně. Obecné architektonické vzdělání musí mít všichni, pokud chtějí mít v názvu profese architekt.
Štěpánka Šmídová: V kontextu Evropy náš obor není tak na chvostu jako u nás. Myslím, že svoji existenci obhájil a je velmi přínosný, třeba i ve smyslu, že je krajinář schopný jiného pohledu na architekturu.
Roman Koucký: Pohledu krajináře na architekturu nerozumím, ale budiž. Ano, obecně prestiž a postavení architektury klesá. Naše profese ztratila důvěru a neumí si ji získat zpět. Mimochodem proto, že se drobíme a mezi sebou se hádáme. Doktoři se nehádají, a pokud ano, tak ne na veřejnosti. Architekti jsou jediná profese na světě, která se hádá mezi sebou a dává svoji nejdražší práci v soutěžích zadarmo.
Vraťme se téměř úplně na začátek… Co udělat, aby se vztahy změnily?
Roman Koucký: Myslím, že v první řadě musíme změnit legislativní prostředí. Za druhé způsob, jak utváříme svoje životní prostředí. Musíme jej přestat vidět pouze jako „zeleň“, musíme se naučit vidět ho zase jako soubor vzájemně provázaných synergických efektů. Bohužel ochranářský a ekonomický pohled mají tendenci být prezentovány jako protiklady, což je od základu špatně. Ekologický znamená ekonomický a naopak.
Štěpán Špoula: Souhlasím. Myslím, že nejprve musíme obhájit roli architekta bez ohledu na to, zda je to architekt či krajinářský architekt a obhájit potřebu propojenosti všech dílčích technických systémů s místem, s celkem a s lidmi.
Štěpánka Šmídová: Souhlasím, že prvotní je etablování architekta a pak to ostatní.
Děkujeme za rozhovor
Rozhovor připravil Matej Šišolák
