Vývoj architektury na Slovensku a v Čechách po roce 1989 – nikoli paradoxně – kopíruje rámec, nastavený změnami a vývojem celé společnosti.
Přerod projektových ateliérů v architektonická studia, překotné a odvážné zakládání nových, bez jakýchkoli jistot a jen s mlhavou představou fungování specializované kanceláře v rodícím se podnikatelském prostředí poznamenaly první roky slovenské architektonické svobody. Dalo by se říci, že přelom 80. a 90. let 20. století a percepce nových možností, náhle otevřených kreativním oborům, byla vnímána spíše prostřednictvím podnikatelské než tvůrčí svobody. Pochopení architektury jakožto podnikání přineslo jedné silné generaci architektů spíše depresi než štěstí. To celé navíc v době, kdy se jen pozvolna a za cenu velkého vypětí formuloval statut architektonické profese v mladé společné a posléze dvou samostatných republikách. Transformace velkých ateliérů na menší, autorské kanceláře, probíhala jen pozvolně – boj o zakázky (v té době bez jasných pravidel třeba pro ty veřejné) založený na kontaktech vybudovaných v době normalizace přál spíše zavedeným jménům než nastupující generaci. Důležité slovenské stavby té doby navrhovaly ateliéry autorů, o nichž se vědělo: „že to zvládnou“, manažerské schopnosti a zkušenosti dostávaly logicky přednost před odvahou a kreativitou. Přirozeně – nezkušení zadavatelé, socialistickou pseudomorálkou odkojení dodavatelé a divoké finanční prostředí tvořily Molotovův koktejl, jejž udržet pod kontrolou mohla jen opravdu silná osobnost či ještě silnější struktura zkušené kanceláře. Není divu, že stavby z první svobodné dekády neboli hlavně z její první poloviny, ve výběrech toho nej ze slovenské tvorby často nenajdete. Spíše najdete jen pár staveb, které se neukotvenému, rozháranému procesu připomínajícímu „divoký východ“, vymykají. A jména jejich autorů lze spočítat na prstech jedné ruky, jak říká slovenský teoretik Marián Zervan: „V současnosti (2009 – pozn. red.) tvoří ještě několik tvůrců třetí generace slovenských architektů v 20. století, mezi které patří mimořádné osobnosti jako Ivan Matušík a Štefan Svetko. Dnes sice nestaví velké stavby současnosti, ale jejich orientace na bytové a rodinné domy (rodinný dům Elipsion I. Matušíka – pozn. red.) a bytové komplexy či areály neustále podněcují. Klíčové projekty po roce 1989 přebírá a postupně realizuje čtvrtá generace architektů, z nichž je třeba zmínit renomované tvůrce Jána Bahnu, Martina Kusého ml., Pavla Paňáka (rodící se ateliér BKPŠ – pozn. red.), ale také Branislava Somory a Fedora Minárika. S jejich jmény jsou spojeny velké výškové stavby, administrativní stavby, sakrální architektury, ale i velké rekonstrukce.“1
Po zlomu
Architektura prvních polistopadových let ale nepředběhla svou dobu, nebyla „ideologickým předvojem“ (jakkoli by bylo bláhové očekávat, že by se k tomuto označení v té době někdo dobrovolně přihlásil) pokroku, spíše posledním vagonem společensko-ekonomického vláčku řízeného náhle vybujelou politickou a podnikatelskou elitou. À propos – elity. Listopadové události na Slovensku ukázaly, jak moc východní polovině společného státu té doby intelektuální elity chyběly – hnutí odvážně formující nový, svobodný svět čítalo hrstku jedinců (nezřídka se rekrutující na rodící se ekologické či konzervativně-katolické platformě). Architekti – jakožto osobnosti univerzálně propojující materiální formu s bohatou duchovní výbavou – v tomto hnutí chyběli. Není divu, že divoká 90. léta strávili spíše v intelektuálním undergroundu. Nezřídka tomu sami nahrávali – veřejných zakázek bylo poskrovnu a klasický model soukromého financování bytových domů na Slovensku té doby byl nezřídka provozován formou „letadla“. Nedostupnost individuálních hypoték vrhal drobné investory do osidel nepříliš poctivých „developerů“, již ruku v ruce s oblíbenými „architekty“ navrhovali a stavěli podle množství hotovosti na účtech, vyjádřených splátkovým kalendářem budoucích majitelů. Jinými slovy, bylo jasné, že podzimní opálení ve tváři architektonických šíbrů či jejich nový motorkářský outfit představuje věrné zrcadlo zmíněného splátkového kalendáře. Z toho, co zbylo, se posléze nakreslilo a prostavělo a… znovu vybralo od bezradných investorů setrvávajících v toužebném očekávání vysněného 3+1…
Rozsetá generace
To neznamená, že by svobodná slovenská architektonická tvorba posledních deseti let 20. století nečítala žádná významná a pozoruhodná jména. Marián Zervan, významný slovenský pedagog, filosof a teoretik architektury personifikoval její vývoj poměrně přesně v roce 2009: „Část architektů páté generace ještě začínala v ateliérech s výše uvedenými osobnostmi, ale postupně se osamostatňuje. Právě s touto generací je spojena největší typologická mnohočetnost a současně zhodnocování architektonického dění především v Nizozemsku. Mnozí z nich, narození okolo roku 1966 měli ambici nastolit generační platformu, ale jejich iniciativa postupně diseminovala do množství nejrůznějších zadání: od rodinných domů, přes polyfunkční a bytové komplexy, památníky až k sportovním halám a obchodním centrům. Pozoruhodné v této souvislosti je, že tato generace prosazuje větší zastoupení veřejných staveb.“ Zmíněná roztříštěnost ale neumožnila vytvořit jednotný anebo alespoň charakteristický slovenský architektonický rukopis, srovnatelný s kánonem „české přísnosti“ (Švácha, 2005). Slovenská tvorba prvních deseti svobodných let konce 20. století byla eklektická, různorodá, přející – vedle šedivé anonymní většiny – jak pozdním naplněním dekonstruktivistických snů (Vila Srtis v Bratislavě od Ondriaš architekti), tak i experimentálním vítězstvím konceptu nad realitou (fenomenální, dnes bohužel přestavěná vila ve Stupavě od studia KSA).
Spása shůry
Druhou polovinu 90. let na Slovensku téměř ve všech odvětvích společenského života do značné míry postuloval „Mečiarismus“. Polarizovaná země, ideologicky rozdělená na Bratislavu a zbytek republiky objektivně trpěla – netransparentností, mafiánskými válkami (je až pozoruhodné, kolik veřejných poprav dokázala v tak krátkém čase po rozdělení vyprodukovat tak malá země donedávna silně prorostlá s napohled kultivovaným prostředím společného státu), prorůstáním státního aparátu s šedou zónou. Přelom tisíciletí a téměř mimoděk se zlepšující ekonomická kondice republiky konečně otevřela možnosti pro individuální stavebníky, zejména postupnou konsolidací bankovního sektoru. Není divu, že významné architektonické počiny té doby se soustřeďují kolem fenoménu rodinného domu/vily. Druhou významnou typologií se v tomto období stala výstavba sakrálních staveb. Slovenská religiózní stavební tsunami přinesla na architektonickou mapu mnoho zajímavých staveb, včetně prvních zkušeností se zahraničními tvůrci (Justus Dahinden a jeho kostel v Karlově Vsi v Bratislavě). Pro mnoho tvůrců často překvapivě přívětivé rozpočty a volná ruka při navrhování (při dostatečném odůvodnění symbolických postupů a formální integrace tradičního jazyka sakrálních staveb do diskursu „svobodné společnosti“) vyústila v zajímavou moderní sakrální topografii navíc v bezprostřední geografické blízkosti věřícím na celém území republiky. Církevní (státní) investice mířily i do nejméně rozvinutých regionů – i když pochopitelně s úmyslem vylepšit stávajícím vládnoucím představitelům potřebné politické skóre.
Další generace
I zde dejme slovo Mariánu Zervanovi (jemuž nakonec mnoho z uvedených jmen v rámci působení na FA STU doslova „prošlo pod rukama“), jenž charakterizoval další vývoj slovenské scény následovně: „Mezi čtvrtou a pátou generací vynikají osobnosti Ľubomíra Závodního a Juraje Polyáka a Juraje Kobana, Martina Kvasnici a Mária Žitňanského a Imra Vaška. S pátou generací jsou pak definitivně spojena jména Juraje Šujana, Petra Moravčíka, a především Borise Hrbáně, dnes hlavně internacionálně působící Andrey Klimkové (kromě vlastní tvorby se dlouhodobě zabývající i genderovým fenoménem architektonické praxe – pozn. red). Etablující se šestá generace zazářila ve více velkých soutěžích a na kurátorských, ale i autorských výstavách. Jednak ji charakterizuje úsilí navázat dialog s velkými investory, který někdy skončí v kompromisních gestech a z druhé strany se projevuje malými architektonickými díly nebo intervencemi v rámci dostaveb a přestaveb. Zde, v těchto mezích si testuje svůj tvůrčí potenciál. V rámci této generační polarity vystupují takoví autoři jako Kalin Cakov a Emil Makara nebo Benjamín Brádňanský a Vít Halada.“2 V aktuální dekádě pak nejvíce (vedle zavedených) rezonují jména ateliérů GutGut (Polakovič – Kordík), Zerozero (Irakli Eristavi), Vallo – Sadovský či Compass architekti (Juraj Benetin a kolegové).
Slovenská stopa
Mečiarismus konce 90. let (ať už ve smyslu politologickém, tj. způsobu vedení státu, či časovém – jakožto název pro jedno významné období mladé republiky) zapříčinil i další významný architektonický fenomén – emigraci. Zatímco počet vysokoškolských studentů ze Slovenska v té době (přelom 20. a 21. století) zdaleka nedosahoval dnešního mimořádného objemu, a pokud ano, rekrutoval se zejména z odvážnější a profesně méně saturované (ať už rodinným zázemím, pracovními příležitostmi či blízkostí Vídně) východní části republiky, nové tisíciletí již v ulicích Prahy či Brna vítala nová generace slovenských architektů. Absolventi bratislavské FA STU hledali a nacházeli uplatnění v zavedených, ale i rodících se českých a moravských ateliérech. Přínos pro českou architektonickou obec měla tato skrytá síla, udržující v té době silné a bezprostřední neformální vzájemné kontakty, nesporný. Slovenští „klikaři“ s architektonickým titulem se tak bezděčně stali intelektuálním pandantem ukrajinského či rumunského zedníka, bez jehož přítomnosti by mnoho skvělých českých staveb zůstalo dodnes pouze v hlavách jejich tvůrců. Přesto až doposud nenavázali na svoje silné předchůdce: jména jako kosmopolitní a panevropský Ján Stempel (v 90. letech spoluzakladatel A.D.N.S.), o dekádu mladší, ale na brněnské scéně nepřehlédnutelný Michal Palaščák či experimentálně naladěný a v architektonickém výrazu mimořádně osobitý Ján Studený (jeho výrazná stopa na obou březích Moravy je spojena zejména s jeho působením ve dvojici s Davidem Kopeckým a ateliérem KSA) či osobitý Peter Lacko (A.LT) zatím nemají dostatečně silný protipól v ČR etablovaného architekta narozeného na Slovensku v 80. či 90. letech 20. století. Ze současné architektonické scény se jim počtem realizací a mírou publicity blíží zatím pouze Michal Krištof (Chybík-Krištof).
Síla myšlenky
Nelze ale opomenout přínos slovenské emigrace pro českou scénu ani v oblasti pedagogické a teoretické. Výraznou pedagogickou stopu nejen v českých hlavách zanechali i Imro Vaško či Vít Halada (spojení s pražskou VŠUP), bard slovenské historie architektury Matúš Dulla, prostřednictvím publikací s přesahem i Henrieta Moravčíková, potažmo teoretička a pedagožka Mária Topolčanská či Monika Mitášová, důrazně prosazující progresivní myšlenky i v dobách, kdy se jim ani zdaleka nedostávalo tolik obecné pozornosti jako dnes. Často opomíjený, ale nezpochybnitelný, je vliv Miroslava Kurčíka – průkopníka architektonického „renderingu“, muže v pozadí úspěchu mnoha českých tvůrců zejména v konfrontaci se zahraničními investory. V poslední generaci se pak výrazně (ale bohužel krátkodobě) na tváři českého architektonického diskursu podepsala i teoretička a feministka Milota Sidorová (významně spojená zejména s prvními lety konference reSITE).
Na druhou stranu je zřejmé, že konsolidace společensko-politické situace a zejména zlepšující se ekonomické prostředí Slovenska po vstupu do Evropské unie bylo důvodem pozvolného oslabování ekonomické migrace slovenských architektonických absolventů. Současná domácí (tamní) tvorba nabízí dostatek příležitostí pro architektonické vyjádření i formou stavební praxe. Nabízí se i další paralela: 20 let po primátoru-architektovi Janu Kaslovi v Praze (1998 – 2002) usedl do čela slovenské metropole rovněž architekt – Matúš Vallo (2018 – současnost).
Metropolecentrismus
Společným znakem obou zemí je pak vytváření architektonických center. Logicky co do počtu zakázek i sídel kanceláří vede Bratislava, na východě sekundují Košice (+ prešovský zerozero). Adam Gebrian v roce 2013 konstatoval: „Zatímco řada výborných architektonických kanceláří v Česku sídlí a působí v Brně (v brněnském regionu působí na 800 architektů), Liberci, Ostravě, Zlíně, ale i v Humpolci, Náchodě, Kopřivnici či v Uherském Hradišti, na Slovensku je v tomto ohledu situace mnohem horší. Výrazné renomé si vydobyl snad jen jeden nebratislavský ateliér – Zerozero se sídlem v Prešově. Stejně centralizované jsou i školy, kde se vyučuje architektura (Bratislava a Košice proti Praze, Brnu, Ostravě a Liberci).“3 O několik let starší je potřeba do Gebrianova seznamu doplnit další jména mimo centrum – třeba košický ateliér Atrium, etablované studio Ko-Pa nebo žilinský Plural.
Paradoxně – kvalitní slovenskou tvorbu je ale potřeba hledat zejména právě mimo centra – opět si vypomůžeme oceňovanými projekty. V nejstarší slovenské Ceně Dušana Jurkoviče, obnovené od r. 1991, bylo doposud odměněno jen osm bratislavských realizací (zajímavostí je i jedna v České republice – Vila N v Uherském Hradišti; a tři slovenské stavby nesou podpis českých tvůrců: Jakuba Ciglera, Davida Kopeckého, Filipa Tittelbacha a jejich spolupracovníků). Signifikantní je pak skutečnost, že od r. 1991 nebyla cena celkem třikrát udělena vůbec.
Nicméně – ještě jedno „decentralizované plus“ přináší slovenská architektonická scéna: populárně-odborný server Archinfo.sk architekta Štefana Moravčíka se sídlem v Banské Bystrici představuje kvalitní album domácí tvorby s poctivou novinařinou a mimořádným významem pro místní architekty. Je typické, že Štefan Moravčík a jeho kolegové se při naplňování webu velmi pravidelně poohlíží i po architektuře v České republice.
Neměli bychom opomenout ani úspěšné slovenské tvůrce působící v zahraničí – a to napříč generacemi. Peter Gero se etabloval zejména v Německu, Igor Marko učí svět stavět města z Londýna a v nejmladší generaci slovenských architektů za hranicemi vyniká Pavol Mikolajčák.
Co ale mají obě země společné, je skladba investorů. Jak napsal Adam Gebrian v roce 2013: „Nejkvalitnější stavby vznikají v obou zemích na zakázku soukromého sektoru. Výjimka v podobě Národní technické knihovny v Praze na Slovensku chybí.“4 A chybí dodnes.
Zaha a ti druzí
Již zmíněná větší otevřenost ve srovnání s českým architektonickým rybníčkem přináší slovenské architektuře i větší různorodost. Samozřejmě s odpovídajícími kvalitativními výkyvy. Úroveň slovenské architektury tak bezděky kopíruje panorama Bratislavy při pohledu z hradního kopce (bez hodnocení panoramatu samotného): z hladiny anonymních projektů se individuálně vymykají ty srovnatelné s Evropou, potažmo se světem. Žel i v tomto souboji vychází česká scéna o něco lépe (a při uvědomění si relativity takového srovnání) – na „shortlistu“ Ceny Miese vand der Rohe – Evropské ceny za architekturu se od rozdělení Československa objevilo šest staveb na území České republiky a jen jedna ze Slovenska (Mlynica od GutGut v aktuálním ročníku). Hlubší pohled odhalí, že z těch šesti „českých“ je jedna od „smíšeného“ ateliéru KSA (rodinný dům v Černošicích) a jeden (Klášter trapistů v Novém Dvoře) je dílem Johna Pawsona a plzeňského Ateliéru Soukup.
Obvykle panuje přesvědčení, že výsledkem slovenské otevřenosti je i větší počet zakázek svěřených zahraničním autorům, zejména architektonickým hvězdám soudobé scény. Pravdou je, že Bratislava sice předběhla Prahu a svojí „Zahu“ přiblížila ke kolaudaci (projekt SKY-PARK), v celkovém výčtu „starchitects“ a počtu jejich autogramů na místních projektech zase vede větší bratr Česko. Výčet těch slovenských končí u komplexu River Park od Erica van Egeraata, zatímco čeští architekti se mohou na domácí půdě bezprostředně konfrontovat hned s několika hvězdnými jmény (Jean Nouvel, Frank Gehry, John Pawson či OMA, v přípravě pak jsou projekty MVRDV či Zahy Hadid a aktuálně přibyli na „whishlist“ i vítězové soutěží Baumschlager Eberle – s Pavlem Hniličkou a Steven Holl – se studiem Architecture Acts) a jejich stavbami.
Česko-slovenské „smoothie“
Třicet let po změně režimu je slovenská architektura svébytnou disciplínou – bez charakteristického rukopisu, ale se skvělými nápady a zajímavými a kvalitními realizacemi. Je přirozené, jelikož se jedná o obor přímo závislý na celospolečenské vnitropolitické i ekonomické situaci, že se v jeho vývoji všechny tyto změny bezprostředně zrcadlí. Tak, jako se země učila demokracii, musela se naučit i svobodné architektonické tvorbě. Ve středoevropském a východoevropském kontextu se slovenské realizace neztratí – k té nejužší světové špičce jí však pořád něco chybí. Lze jen odhadnout, jak by se vyvíjela v případě významnějších investic v podobě veřejných budov, realizovaných ideálně na základě architektonických soutěží. V česko-slovenském kontextu lze, zejména v posledních letech, vnímat větší promíchanost – počet slovenských studentů českých a moravských vysokých škol s architektonickým zaměřením je vysoký, stejně jako počet slovenských absolventů v českých ateliérech. Chybí ale nové výraznější osobnosti – na druhé straně se slovenské ateliéry úspěšně účastní českých soutěží a vice versa. A různost v podnětech, myšlenkách i v žité zkušenosti byla vždy pro architekturu přínosem – a může být i nadále – jak na Slovensku, tak v Česku.
