Památkovou péčí nazýváme novodobou snahu naší kulturní společnosti chránit a uchovávat historické, zejména stavební artefakty. Toto úsilí, které by bylo možné z ekonomického či přísně pragmatického hlediska hodnotit převážně jako pošetilost či společenský rozmar, vychází z emocionálních podnětů, jako je sentiment, úcta k historii a především obdiv estetických kvalit historické architektury.
Sama o sobě je péče o památky činností nepolitickou, a proto zaměstnanci státních památkových institucí vstoupili po roce 1989 do nového uspořádání společnosti nejen bez obav, ale dokonce s velkou nadějí, že ve skutečné demokracii definitivně skončí direktivní politické zásahy do jejich práce a nově vedený stát bude svému kulturnímu dědictví věnovat zaslouženou a podstatně větší pozornost než jeho předchůdce.
Památkovou péči před rokem 1989 chovali občané, jako pilní návštěvníci hradů, zámků a historických měst, v úctě. Sympatie také budila neoficiální aktivistická propamátková scéna, v jejímž rámci se čas od času nahromadil a veřejně vytryskl odpor vůči necitlivému rozhodnutí politických orgánů. Oficiálně však byla ochrana památek deklarována jako jedna z kulturních priorit socialistického státu, což bylo okázale prezentováno řadou nákladných stavebních rekonstrukcí významných objektů, nebo jejich vybraných souborů, někdy však jen vybraných fasád. Drtivá většina stavebních památek tehdy byla ve vlastnictví státu, takže lze s jistou nadsázkou říci, že státní památková péče pracovala „na svém“, a jejím největším problémem, kromě náhlých a hloupých nápadů politiků, bylo přirozené stárnutí a nezadržitelné chátrání historického stavebního fondu jako důsledek těžkopádnosti a lhostejnosti příslušných státních organizací zabezpečujících jeho obnovu a údržbu.
Soukromý majitel a jeho architekt – fenomén nové doby
Představa radostné a bezproblémové budoucnosti naplněné celospolečenským pochopením pro ochranu památek se ale po roce 1989 rozplynula dříve, než by kdo čekal. Restituce a privatizace vygenerovaly památkové péči nový druh partnera, v mnoha případech protivníka. Stal se jím soukromý majitel či investor. Na jedné straně se sice objevili zodpovědní vlastníci, hrdí na svůj památkově chráněný objekt a ochotní pokorně spolupracovat s památkovou péčí na jeho obnově či záchraně, ale jiní naopak považovali požadavky památkářů za omezení práva nakládat volně se svým vlastnictvím. To lze určitým způsobem pochopit. Všichni jsme se tehdy museli nejprve naučit, že svoboda neznamená neomezenou volnost a možnost dělat si, co chci, bez ohledu na okolí. Desítky let dlouhá doba, během níž nebylo možné vlastnit soukromý nemovitý majetek kromě chalupy nebo rodinného domku, v české společnosti vnímání vlastnických vztahů na rozdíl od zemí s přirozenou vlastnickou kontinuitou znatelně deformovala. Soukromý majetek byl po roce 1989 považován téměř za svatý grál a někteří noví majitelé se cítili jeho prostřednictvím privilegováni k smělým požadavkům a výjimkám. V nečekané situaci a emočně zjitřené době památkáři zprvu složitě hledali řeč, metody a způsoby, jak s vlastníky a investory jednat. Jak vysvětlit majitelům nemovitých památek, že kromě hmotné podstaty má jejich majetek také nehmotnou hodnotu kulturní, která nepatří jen jim, ale dělí se o ni s celou společností. Takže i občané mají jakési ideální právo vyjádřit se k stavebnímu zásahu, který mění nebo poškozuje hodnotu památkového objektu ve městě, které je jejich domovem. V devadesátých letech často chyběla na obou stranách sporu trpělivost o těchto základních postojích a vzájemných vztazích vůbec přemýšlet, natož je ladit a snažit se o oboustranné pochopení, vstřícnost a přijatelný kompromis. Nejednou proto o sebe tvrdě křísla památkářská nekompromisnost na straně jedné a zpupnost vlastníka na straně druhé, vznikly pak spory často vláčené v médiích. V nich hrávali klíčovou úlohu architekti, kteří se ve službách investorů a developerů stávali jejich mluvčími a v očích veřejnosti i památkové péče protagonisty kontroverzních záměrů. Vztah památkové péče a projektujících architektů byl proto zejména v prvních dvou desetiletích po roce 1989 jednou z nejtřaskavějších sfér společenského nepochopení a obě profese se vůči sobě nejen skrytě, ale i veřejně vymezovaly. Architekti vnímali sami sebe jako nositele svobodné tvorby, omezené výhradně zadáním investora a vlastní invencí, a památkářské požadavky pociťovali jako direktivní přežitek minulého režimu. Památkáři zas často nedokázali ocenit kvalitu přidané vrstvy soudobé architektury. Zároveň s rostoucím počtem soukromých majitelů nejen památkově chráněných nemovitostí, ale také privatizovaných bytových jednotek na území památkových zón a rezervací se v neoliberální náladě polistopadové společnosti nepřiměřeně adorující soukromé vlastnictví, majetek a bohatství stala památková péče jedním ze symbolů nepříjemné byrokracie a mnoho ztratila ze svého původního společenského kreditu.
S jistou úlevou lze konstatovat, že v současné době se problematické vztahy vlastníků, architektů a památkářů již zvolna narovnávají. To souvisí s přirozenou generační obměnou v celé společnosti, do rozhodujících pozic nastupují lidé již narození po roce 1989, nebo krátce před ním, kteří netrpí frustracemi svých předchůdců. Památkáři již snad nejsou považováni, řečeno s nadsázkou, za bolševický přežitek a vlastníci již cítí více odpovědnosti vůči hodnotám, které mají ve svém vlastnickém portfoliu, a to i proto, že v rámci celosvětového trendu lidé vzdělaní nacházejí životní uspokojení v jiných kvalitách života, než je majetek a konzum, přijímají přirozenou zodpovědnost za okolní svět i společnost a usilují o duchovní naplnění, k němuž mohou výrazně přispět i chráněné a zachráněné kulturní hodnoty.
Aktivismus – trend nové doby
Před rokem 1989 sice existovala různá zájmová uskupení, která mohla již v osmdesátých letech v rámci perestrojky vyjadřovat veřejně své nezávislé a neoficiální názory, kritiku a protesty, ale na chod věcí to mělo pramalý účinek. Teprve po roce 1989 v okamžiku skutečné svobody slova a při plnohodnotném fungování demokratických mechanismů se mohl ve společnosti plně rozvinout občanský aktivismus. Na odborné bázi zazářilo jako kometa v první polovině devadesátých let Pražské grémium, sdružení profesionálů, zejména historiků umění, architektů, památkářů, které mělo ambici vyjadřovat se z nezávislých odborných pozic k palčivým památkářským kauzám, zatímco tradiční historický lídr nezávislého památkářského aktivismu, Klub Za starou Prahu, celá devadesátá léta teprve nabíral dech a připravoval se na svou generační obměnu, která přišla až s jeho stoletým výročím na prahu nového tisíciletí. Ve stejné době se zvolna vymanil z područí Národního památkového ústavu i Český národní komitét ICOMOS, který se stal dalším nezávislým profesionálním subjektem ve sféře ochrany památek s nezanedbatelně cennou návazností na mezinárodní struktury.
V nezávislém tisku usilujícím ve velké konkurenci o zájem čtenářů se kontroverzní témata, z nichž ta památkářská patřila k nejoblíbenějším, stala kořením zpravodajských a komentářových rubrik. Kritika a protest občanů tak v nejrůznějších kauzách mohly být opravdu slyšet, rychle se šířit a získávat širokou veřejnou podporu, a to ještě v době před vznikem sociálních sítí. Občanských svobod se lidé naučili rychle a účinně využívat včetně lobbingu, účasti na zastupitelstvech obcí, organizování petic, happeningů a demonstrací a zakládání ad hoc občanských sdružení s lokální působností. Velkou posilou pro občanský aktivismus znamenal zákon o svobodném přístupu k informacím (č. 106/99 Sb.) a možnost vstupu do některých územních řízení v pozici účastníka na základě zákona o ochraně přírody a krajiny (č. 14/1992 Sb.), který bylo možné vztáhnout i na některé kauzy související s památkovou péčí. Tato možnost ale byla novelou stavebního zákona k 1. 1. 2018 zrušena a občané ve správních řízeních umlčeni. Přesto, nebo právě proto lze konstatovat, že občanský aktivismus v posledních letech nabývá nové dynamiky a nových podob, například aktivní účastí různých občanských uskupení přímo v komunální politice.
Klientelismus – chytráctví nové doby
Jak bylo již na začátku článku naznačeno, systém státní památkové péče vstoupil do nové doby optimisticky. Jeho apolitičnost si nevynucovala bezprostřední proměnu, bylo možné v klidu čekat, až na změny či nový památkový zákon uzraje čas. Svědčí o tom i skutečnost, že z pokusů o nový památkový zákon, kterých byla za třicet let od roku 1989 již zpracována celá řada, neprošel parlamentem, pokud se vůbec do parlamentu dostal, ani jediný. Takže v tuto chvíli je stále v platnosti památkový zákon č. 20/1987 Sb., který funguje po dílčích úpravách dál bez větších problémů. Systému památkářského schvalování podle uvedeného zákona se říká hovorově dvojkolejný, neboť každý zásah na památce, který se uchází o schválení, musí povinně projít dvěma institucemi státní památkové péče, památkovým ústavem, který vydává odborné vyjádření, a výkonným památkovým orgánem, který vystaví jako podklad pro další územní nebo stavební řízení závazné stanovisko, v němž se ale nemusí s odborným vyjádřením ztotožnit. Z výše naznačené situace se zrodil další produkt doby – specifická forma klientelismu. Tento jev není ani českým výmyslem, ani specialitou památkové péče, ale v pražském prostředí zejména po roce 2000 dosáhl exemplární podoby. Protekcionismus byl nešvarem české společnosti jistě už v Rakousku-Uhersku i dříve, účelové rozhodování za drobné úplatky či výhody se objevuje ve všech profesích, kde k nějakému rozhodování dochází. V Praze v rozhodovací sféře Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy jako výkonného orgánu státní památkové péče však vznikl sofistikovaný klientelistický systém, který si zasluhuje zmínky.[2] Aby zvěrohodnil odbor svůj názor, který byl až překvapivě často právě v nejožehavějších kauzách nesouhlasný s památkovým ústavem, byl ustaven nezávislý poradní orgán ředitele zvaný Sbor expertů. Po bližším seznámení s jeho složením ale musel každý uznat, že o nezávislost tu opravdu nejde. Většina jeho členů byly osoby naopak existenčně závislé na velkých pražských investorech a developerech, byli to zejména nejvytíženější pražští architekti a zpracovatelé stavebně-historických průzkumů. Je však otázkou, zda členství ve sboru nemělo kladný vliv právě na jejich vytíženost. Názor tohoto Sboru expertů pak jednoduše přebíjel vyjádření památkářů z památkového ústavu. Pokud by to ale stále nestačilo, názor se vyztužovat odbornými posudky, které zpravidla zadával a platil investor. Jména zpracovatelů těchto posudků, historiků umění a architektury se přitom pravidelně opakovala. Lze tudíž předpokládat, že šlo o portfolio vždy ochotných „nájemných odborníků“, které odbor doporučoval investorům. Třetí podpůrnou metodou pro odůvodnění sporného názoru byl samotný text závazného stanoviska. Ten v nejednom případě obsahoval desítky stránek slovní vaty a tvářil se oproti stručnému jen několikastránkovému vyjádření památkového ústavu jako vysoce odborný expertní posudek. Tvůrci tohoto systému se pravděpodobně domnívali, že pracují nenápadně. Opak byl pravdou. Památkový orgán se tehdy choval jako „agentura pro hladký průběh developerských projektů památkovým řízením.“ Mnohá rezidua této doby bohužel přežívají dodnes.
Industriál či brutalismus – památky nové doby
Podstatou legitimity památkových institucí je rozhodnutí státu chránit památky a vyhovět tak jednoznačně vyjádřené kulturní potřebě společnosti. Pokud by si památkáři vytvořili svět sám pro sebe, uzavřeli se do něj a stanovili si zvláštní a neměnná pravidla rozhodování bez zřetele k pocitům, náladám a názoru svých současníků, nebo zcela proti jeho duchu, ztratí svoje opodstatnění a budou svému oboru brzdou. Z toho také logicky vyplývá, že společenská potřeba chránit památky vznikla dřív než první památkáři. Tento jednoduchý princip pak ovšem vysvětluje, proč si hodnotu některých památkově dosud nechráněných staveb a jejich souborů poučená veřejnost uvědomuje dřív, než jsou ji ochotny oficiálně akceptovat památkové orgány. V posledních třiceti letech se takto nelehce pod ochranu statutu kulturní památky prosazují stavby industriálního dědictví a architektury dvacátého století, zejména jeho druhé poloviny, které získávají obdiv zejména mladé a dorůstající generace, ale dosud nenabyly hodnotu v očích generace zralé a odcházející, která o jejich osudu rozhoduje. Přitom zhodnocování staveb z hlediska jejich památkového významu a společenské obliby je v plynoucím čase téměř lineární, což není hypotéza, ale empiricky potvrzená zákonitost. Třicet let je z tohoto ohledu velmi významný časový úsek, v němž došlo k podstatnému posunu společenského hodnocení zejména v kladném smyslu. Naproti tomu se stává, že hodnotící soudy odpovědných osob zamrznou na jednom bodě a setrvají v něm desítky let. Tato nízká úroveň flexibility na straně státní památkové péče způsobila, že o mnoho staveb uvedeného typu se svedly v posledních letech mediální boje, doprovázené peticemi a demonstracemi, ale vzápětí bez ochrany státu, stejně jako v dobách bez jakékoliv památkové kultury, tyto ikony moderní a industriální architektury lhostejně zanikly. Souvisí to i s neblahou praxí, že jen stavby již zapsané jako kulturní památky používají ochrany. Stavba s významnou památkovou hodnotou, byť poznanou, popsanou a publikovanou, ale nepodpořenou statutem kulturní památky, je vydána napospas jakémukoliv osudu.
Památková péče – otloukánek nové doby
Nositelem garance odbornosti ve státní památkové péči je Národní památkový ústav (NPÚ), úctyhodná instituce se dvěma tisíci zaměstnanci působícími v rámci územních pracovišť ve všech krajích republiky. NPÚ vznikl sloučením krajských Státních ústavů památkové péče k 1. 1. 2003 a je podřízen Ministerstvu kultury ČR. V českém prostředí nicméně platí, že odborníkem na památky se cítí každý, zejména pak ministr kultury, ať je původním povoláním herec, zubař, kněz či učitelka. Někteří z ministrů kultury se v této funkci projevili opravdu výrazně, například ministr Pavel Dostál obvinil v srpnu 2002 památkáře, že způsobili zatopení ostrova Kampy, protože včas neschválili stavbu protipovodňových zábran na tomto břehu, a ona zrovna přišla stoletá voda. Ministr Vítězslav Jandák si zas v prosinci 2005 povolal do své pracovny všechny ředitele územních pracovišť NPÚ spolu s ředitelem pracoviště generálního, který byl ve funkci teprve jediný den, aby je tam z nejasného důvodu z hodiny na hodinu všechny odvolal a na jejich místa dosadil jiné borce. Právě za tohoto ministra se také začalo plánovat vyčlenění státních hradů a zámků ze správy NPÚ, aniž bylo zřejmé cui bono. Tato myšlenka byla nicméně latentně přítomna i v dalším období. Ministr kultury Daniel Herman se vyznamenal mimo jiné tím, že zrušil památkovou ochranu funkcionalistické vily, kterou krátce předtím prohlásili památkou pracovníci jeho ministerstva kultury, s odůvodněním, že majitel „legitimně očekával, že může vilu zbořit“. Horečnou aktivitu „posledního dne“ ve funkci ministra Antonína Staňka, na niž doplatily Hadí lázně v Teplicích ztrátou památkové ochrany, pak není třeba již dlouze připomínat.
To vše ale ještě není ničím proti černé díře, do níž má spadnout státní památková péče po rekodifikaci stavebního práva, neboli po přijetí nového stavebního zákona, který připravuje současná vláda ČR za velkého aplausu developerských společností, velkých investorů a jejich architektů. Má se stát totiž to, co si již stavebníci dlouho a zbožně přejí: nejen odborné vyjádření památkového ústavu, ale ani stanovisko výkonného památkového orgánu již nebude závazným a státní památková péče se doslova rozpustí v rámci procesu posuzování záměru stavebním úřadem. Takový trend ale neodpovídá kulturnímu ani společenskému vývoji a představoval by bezprecedentní kulturní zpátečku.
Autorka je předsedkyní Za starou Prahu, z.s.
