Odpověď je určitě ano. Pro serióznější reflexi je ale třicet let krátká doba. Dokonce i pohledy odborné a laické veřejnosti na události, jako bylo rakousko-uherské vyrovnání nebo první roky první republiky a jejich dopad na státotvorné aspirace a kvalitu stavění, jsou rozdílné – tedy pokud se těmito otázkami vůbec někdo zabývá.
Důležité je pokoušet se z takto klíčových momentů vystavět příběh – třeba pro dokreslení lámání doby století viktoriánského, kdy vynálezy bratří Wrightů nebo objevy matematizované přírodovědy uvolnily obrovskou společenskou energii formující celé dvacáté století. Už na této kostře se dá jednodušeji porozumět našemu roku 1918 jako pokračování „národního obrození jinými prostředky“. A příběh pak lze dokreslit těžkou českou modernou snažící se tomu všemu dát serióznost a váhu, s lehce osvěžujícími výpady kubismu či rondokubismu.
Těch nepostavených velkých idejí té doby. Jak by nám dnes ulehčila situaci realizace jedné práce mladého Gočára nebo razantnější ambice Brňanů na vyrovnávání se Vídni.
Obdobné výkony asi mnozí očekávali i po roce 1989. Z hlediska možností rádi porovnáváme následující desetiletí s lety šedesátými – ta měl mnohý na počátku devadesátých let ještě v živé paměti. S odstupem času bychom ale rok 1989 mohli spíše srovnávat s rokem 1945, s „budováním nových začátků“. Devadesátým letům předcházela ale popově-postmoderní léta sedmdesátá a osmdesátá, což v mnohém předznamenalo i bujnost našich prvotních kapitalistických počinů.
V této době ale velkou práci odvedli architekti při hledání standardů, normality. Jak se v reálném životě vyrovnávat s novými požadavky. Synonymem jsou tu jména jako Alena Šrámková, Emil Přikryl, Josef Pleskot. Tedy především ti, kteří se v předešlém období pohybovali mimo zavedené nomenklaturní struktury a spíš sledovali aktuální světové trendy a zkoušeli nové postupy.
Počátkem devadesátých let jsme se změnou vnímání prostorových souvislostí byli nuceni radikálně „nově číst“ celé rozsáhlé oblasti republiky. Svou preferenci ztratily severní Čechy, Ostravsko, rozsáhlé průmyslové oblasti. Dochází i k proměnám pohledu na přírodu, výzvami začínají být více než kdy předtím přírodní katastrofy, sucho. Pokud někteří futurologové dnes tvrdí, že to nové, co na nás čeká, bude provázeno změnami snad ještě radikálnějšími, než byly ty z počátku devadesátých let, doběhnou nás nedořešené problémy minulosti? Jak jsme na tom se znalostí problematiky a problémů území, jako jsou tzv. Sudety? Dokáží nám při orientaci pomoci opět architekti svou zodpovědností?
Důležitá je přitom kontinuita. Pokud jedním z hlavních témat 20. století je vztah kultury a techniky, dostává technika ve 21. století novou, daleko sofistikovanější náplň, jejíž součástí jsou i sociální sítě. Pokud jsme u nás doslova přeskočili dekonstruktivistickou zkušenost zejména pro její intelektuální náročnost, dnes bychom se při řešení našich problémů měli důsledně pokoušet využívat všech, i mentálně velmi náročných postupů.
Pokud se obnova všech forem života v devadesátý letech i ve své bezohlednosti jevila jako živelně přirozená, postupně přichází potřeba daleko komplexnější obnovy a na scénu vstupuje požadavek na kvalitu veřejného prostoru, na zahušťování center měst, na ohleduplnost vůči krajině. I když podporovaným únikem od zodpovědného počínání jsou stále rodinné domy bující na předměstích. Odkud obnovit živou energii měst, která předchozím vývojem o mnohé ze svého kouzla přišla? Jako jeden z výsledků a vyvrcholení dlouhodobého snažení pak lze chápat pražský CAMP, pro který jsou energie a nálady konzumní společnosti nezbytné. Využívá široce „vzedmutou vlnu“, na které je možné surfovat, vymýšlet si, kombinovat.
Jakou podporu nám poskytují teoretici, kteří se nesmyslnosti našeho každodenního počínání pokouší dát řád? Teoretické chápání architektonické reality u nás stále nemá hluboké kořeny, mluvíme daleko nejspíš o „příručních teoriích“. Ke konceptům „projektivních teorií“, rozvíjeným v anglosaském světě, máme stále především vzhledem k nedostatečnému teoretickému fundamentu daleko. Pokud ale dochází k hlubšímu uchopením reality, je tomu tak většinou na fenomenologických základech, které své limity obnažily už v šedesátých letech.
Pro architekty je v jejich tvorbě velmi důležité, že své základy a fundamenty dokáží ohledávat překalibrováváním vlastní minulosti, reinterpretací viděného, převyprávěním historie. Vždy na základě pečlivě volených příkladů. Většinou ale stavění žádnou interpretační aspirací obtížené být ani nemůže a jen v různé míře postihuje ekonomické zákonitosti zadání. Tak většinou vzniká prostředí, ve kterém trávíme své životy.
Pro zvýšení obecného standardu stavění nám tak nezbývá než podporovat sebevědomý přístup jednotlivých komunit, lokalit a čtvrtí. V Praze územní studii na Holešovice Bubny-Zátory místní městská část k velké nelibosti IPRu schválila až na druhý pokus a s mnohaletým zpožděním, obdobně pečlivý přístup se objevuje i v Libni, dlouhodobě je hledán v Karlíně. Jak vše dopadá v případě slabosti všech lokálních „stakeholderů“ a bez aktivní účasti příslušných čtvrtí, můžeme vidět v případě stále uvažovaných realizací okolo Masarykova nádraží.
Určitě – pro někoho jsou i dnes silná architektonická gesta tou správnou odpovědí. Neměli bychom ale zapomínat, že monumentalita naposledy šedesátých let byla široce založená na společenském modernistickém konsenzu, což je něco zcela jiného. V dnešní době velmi, velmi pozdní moderny se silně individuálním přístupem musí být od všech vyžadována daleko větší míra zodpovědnosti. Možná právě její nedostatečnost je příčinou toho, že se nepodařilo dospět k petrifikaci naší mladé demokracie do adekvátních staveb národního významu. Pro realizaci nové Národní knihovny nebyla politická vůle, postrádáme novou filharmonii, divadlo, muzeum. Srovnejme tento stav s tím, co se děje v Polsku – jak tam se obdobnými počiny a debatou o nich utváří národní identita a zdravé sebevědomí.
Charakteristickým rysem české architektonické scény je její mimořádná roztříštěnost. Je velmi obtížné stanovit a sledovat jednotnou, vodicí linii. Přístupy, kdy jsou u nás rozpracovávány mnohé ze světových motivů a tendencí, se u nás začaly objevovat nejpozději na počátku šedesátých let, tedy po mezihře vrchnostensky diktované „sorely“. K prohlubování kultivace teoretického architektonického diskursu dochází až v posledních desetiletích s překlady zásadních prací druhé poloviny 20. století.
Naopak na operativní úrovni jsme drceni, legislativa je čím dál složitější. Pomůže nám příprava nového stavebního zákona? Snad, bude na něm ještě spousta práce. Pro někoho je totiž tato komplikovanost vyvolána především exploatačním způsobem rozvoje předešlých desetiletí. Ale ani v té nejradikálnější verzi není místo pro větší zapojení komunálních a komunitních samospráv, pro hledání větší míry zodpovědnosti, která je v posledních letech prošlapávána cestou většího zapojení obecních, městských nebo krajských architektů.
Na úvodu jsme naznačili, že jsou okamžiky, kdy dochází k novému „formátování reality“, kdy se otevírají nové způsoby, jak ji vnímáme. Pro 20. století byl tak jeden z jeho charakteristických rysů obsažen ve vyrovnávání se kultury, žitého, tzv. přirozeného světa s technikou matematizované přírodovědy a její rychlostí. Přestože tyto tendence jsou platné i dnes, v době označované jako „velmi pozdně moderní“, výzvy digitálního světa jsou daleko komplexnější, a stále obtížněji rozpoznatelné.
Dopracování se autenticity architektonické tvorby je tak stále obtížnější. Pomůckou mohou být leda obratně používané tradicionalistické vzory nebo inspirace přírodními sceneriemi a motivy. Na rozdíl od těch alpských se ale u nás musíme namáhat, abychom si věnec pohraničních hvozdů vůbec vybavili. Naříkáme-li si nad nedostatkem kontinuity, může být právě krajina a příroda právě tou kontinuitou, ke které se můžeme libovolně vztahovat. V bohaté tradici prožitků zprostředkovaných českými básníky posledních několika set let.
Je to ta tradice, na které se dá dál pracovat, odkud bychom se měli pokoušet budovat sociální étos, tedy předpoklady smysluplného společného prožívání současnosti? Výzev, se kterými se budeme muset potýkat, nás čeká více než dost – a nejen klimatických, technologických, sociálních. Co od architektury vždy můžeme a musíme očekávat, je zprostředkovávání momentů „doopravdových setkávání“, kde by bylo otevřeně k dispozici vždy celé já.
Očekávání kladená na technologie mající za nás opět „vše“ vyřešit se nakonec projeví jako lichá a opravdový význam budou mít zase jen náročné, komplexní, pomalé a drobné společenské i osobní změny a proměny.
Jak hodnotit proběhlých třicet let? Jsme už srovnatelní s našimi sousedy? Otázku bude možná nezbytné zpřesnit a nejprve by se každý měl ptát – jak jsem na tom se svým sousedem v domě, čtvrti, obci? A společnou perspektivu zakládat nejprve takto, témat k řešení je více než dost.
Autor je architekt, pedagog, hlavní architekt Ústeckého kraje.
