Výtvarný směr expresionismus našel obrovskou odezvu v Německu, kde se od roku 1905 začal prosazovat v mnoha výtvarných disciplínách. Malíři uměleckých skupin Die Brucke a Der Blaue Reiter vytvářeli expresivně pojatá plátna nabitá energií přetavenou v dynamické formy a pestré barevné kompozice. Expresionismus se stal výrazně německým stylem, který vyjadřoval niterné osobní pohnutí umělecké duše i dynamiku tehdejší společnosti a jejího překotného vývoje. Z malířství se rychle rozšířil i do ostatních oborů včetně sochařství, architektury, designu, fotografie i filmu. Vznikl kompaktní směr, který dominoval německé výtvarné scéně před i po první světové válce.
Expresionistická architektura navázala na dekorativnost předchozí secese, kterou transformovala do sochařsky a plasticky pojatých struktur, dynamických proudnicových tvarů a ornamentální fantazie. Architekti jako Erich Mendelsohn, Bruno Taut, Hans Poelzig nebo Fritz Hoger začali od desátých let minulého století navrhovat vysoce originální stavby, modelované podle neviditelných energetických sil, a oslavující moderního ducha dvacátého století. Einsteinova věž od Ericha Mendelsohna, velké berlínské divadlo Hanse Poelziga nebo obří cihlové kancelářské komplexy Fritze Hogera v Hamburku patří k ikonám německé architektury. Expresionismus se ale projevil i v menších regionálních centrech a v průběhu dvacátých let byl transformován do mnoha specifických variací. Výjimkou není ani tvorba výjimečného zjevu německého modernistického umění Bernharda Hoetgera.
Bernhard Hoetger (1874–1949) byl sochař, malíř a architekt v jedné osobě, který se zařadil v meziválečných letech mezi přední německé expresionisty. Působil především v severním Německu ve městě Brémy a jeho okolí, ve kterém také postavil několik málo architektonických realizací, představujících unikátní příklady prolnutí modernismu, expresionismu a art deca. V počátcích své kariéry navštívil Bernhard Hoetger Paříž, kde ho nejvíce zaujala expresivní tvorba Augusta Rodina, na kterou pak navázal jeho zájem o katalánského všeuměla Antonia Gaudího. V roce 1914 se pak usadil ve městě Worpsvede, kde vznikala malá umělecká komunita.
Bylo to také zde, kde se seznámil s podnikatelem a uměleckým mecenášem Ludwigem Roseliusem. Roselius byl zakladatelem prosperující firmy Kaffee HAG, podporoval členy umělecké skupiny Die Brucke a zároveň později sympatizoval s ideologií německého národního nacionalismu. S Roseliusovou pomocí vytvořil Bernhard Hoetger jedno ze svých mistrovských děl: ulici Böttcherstrasse v historickém centru Brém, kde postavil dva expresionisticky laděné objekty. Vybudoval zde také největší architektonické dílo své kariéry. V roce 1929 ho oslovil Roselius, aby společně s etnografem Hermanem Wirthem realizovali etnografický institut Atlantis. Jeho filozofií bylo podpořit Wirthovu myšlenku o tom, že bájná Atlantida se nachází na dně Severního moře a byla před mnoha lety obývána germánskými kmeny, a to ještě před tím, než se jejich učení rozšířilo do Mezopotámie a Egypta. Myšlenka měla vyjádřit nadřazenost německé rasy a není divu, že právě Wirth se stal jedním z hlavních etnografů třetí říše.
I přes tuto bizarní filozofii je dům Atlantis fascinujícím dílem architektury a designu, ve kterém se všechny umělecké disciplíny prolínají. Cihlová stavba, která byla po válce různě přestavována a doplněna o novou fasádu Ewalda Matarého, slouží dnes jako jedna část luxusního hotelu Radisson Blu. Originální působivé interiéry lze však stále navštívit. Jejich vrcholem je bezesporu tzv. modrá síň, která se nachází v posledním patře v podkroví této expresionistické budovy.
Abyste se do ní vůbec dostali, musíte zdolat monumentální betonové schodiště, které se vine kolem zavěšeného světelného objektu s řadou originálních art decových detailů. Hlavní modrá síň působí až katedrálním dojmem. Její zaklenutý strop je prosklen modrými a bezbarvými skleněnými cihlami, které jsou poskládány do abstraktní dekorativní mozaiky. Celý prostor pak lemují ručně a na míru vyráběná svítidla z mosazi a mědi, která vznikla také podle Hoetgerova návrhu. Čelní stěna je jakýmsi symbolickým oltářem s monumentálními geometrickými reliéfy. Hoetger zde navrhl každý detail, včetně mříží na radiátory v podobě kruhových abstraktních kompozic, dveře nebo točité schodiště vedoucí na vyvýšenou galerii.
Atlantis není jedinou Hoetgerovou budovou v Brémách. Jen několik desítek metrů dál se nachází muzeum významné expresionistické malířky Pauly Modersohn-Becker, se kterou se Hoetger seznámil během svého pobytu v Paříži. Stavbu muzea opět inicioval Ludwig Roselius, který tak vytvořil unikátní soubor cihlové expresionistické architektury v historickém centru Brém. Již v roce 1935 bylo muzeum napadeno místní nacistickou stranou. Roselius útok ignoroval. O rok později byla ale tvorba Pauly Modersohn-Becker označena jako zvrhlé umění a celý soubor Hoetgerových budov v Brémách za monument zvrhlého umění. Stavba byla prohlášena za památku až v roce 1973.
V roce 1934 přesídlil sochař a architekt do Berlína, kde se chtěl dostat mezi elity nově vznikající nacistické vlády. Paradoxně Hitler označil jeho umění v roce 1936 za zvrhlé a Hoetger byl vyloučen ze strany. Odešel do Švýcarska, kde v roce 1949 zemřel.
