Nepříliš známý komplex, až donedávna uzavřený ze všech stran, pomalu dodýchával. V krátkodobé paměti města měl kvůli svému využití v druhé polovině 20. století místo spíše v nočních můrách než mezi radostnými vzpomínkami. Loni se Palác Špork otevřel po náročně rekonstrukci, jež měla za cíl propojit budovy se současným očekáváním.
Rekonstrukce paláce Špork v pražské Hybernské ulici je příkladem řešení revitalizace souboru budov na území pražské památkové rezervace. Původní palác byl dokončen roku 1790 podle návrhu Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho. Palác počátkem 20. století zakoupila Anglo-rakouská banka a pro své potřeby nechala nejdříve drobně upravovat šlechtický palác včetně podkrovní vestavby kanceláří. S příchodem nové republiky se již „Anglo-československá“ banka odhodlala k zásadnější investici a na místě původních hospodářských budov nechala postupně vystavět dvě nová administrativní křídla pod vedením architekta Karla Jarraye (dokončena byla roku 1923). Krátce nato byl pověřen architekt Josef Gočár, aby na místě samotného barokního paláce navrhl zcela novou budovu banky. Gočár byl v průběhu navrhování přiměn k jistým ústupkům, jejichž výsledkem je výjimečný modernistický dům s hlavní fasádou barokní, který byl dokončen v roce 1925 a který se ve své původní vnějškové podobě dochoval dodnes. Banka o objekty přišla vlivem druhé světové války, kdy si je pro své potřeby zrekvírovalo gestapo, po roce 1945 se domy na chvíli vrátily původnímu majiteli, ovšem už v roce 1948 si je pro své potřeby uzmula KSČ a zřídila si zde svůj místní sekretariát. V květnu 1958 získal soubor domů památkovou ochranu. Domy postupně patřily do majetku různých státních institucí, naposledy ministerstvu dopravy, které je drželo až do přelomu tisíciletí. Socialističtí hospodáři si s úpravami interiérů hlavy nelámali, a tak z původního cenného Gočárova řešení zbyly postupně pouze fragmenty.
V roce 2012 zakoupil dům v dražbě soukromý investor a pověřil tým pod vedením architekta Stanislava Fialy celkovou rekonstrukcí, revitalizací zpustlého souboru a jeho zapojením do organismu města, oživením parteru a jeho propojením s veřejným prostorem.
Výsledkem je dnešní polyfunkční městský palác s nejnižšími podlažími věnovanými cukrárně, restauraci a čtyřpodlažní pivnici; vyšší patra jsou obsazena kancelářským provozem. Domy jsou komunikačně propojeny, předěleny pouze skleněnými protipožárními uzávěry dle požadavku požárně bezpečnostního řešení. Nově zpřístupněna je původně soukromá komunikace, ulička, která tvoří novou spojnici dříve odtržených veřejných prostor, do níž je zaústěna část nových komerčních ploch v přízemí tak, aby dům žil s městem a obohacoval jej. Korunou spojených domů je střešní nástavba, která sjednocuje někdejší pavilonové uspořádání a z pobytové střešní plochy se zahradou nabízí výhledy na Staré Město a panorama Pražského hradu.
Gočárova část
Jižní, Gočárova část je ponechána v původní podobě, přičemž na většině prostoru je nově navržen interiér kancelářských provozů. Ucelenější fragmenty prvorepublikových interiérů byly pečlivě restaurovány v původním řešení za pomoci Gočárovy originální dokumentace a dobových fotografií.
Jediným nápadným zásahem do podoby této části je kultivace západního štítu domu, který byl stavěn jako slepý, na nějž měla navázat dostavba po zboření Staré celnice, k němuž naštěstí nedošlo, a v dnešních souvislostech bylo nezbytné z těchto mrtvých ploch vytvořit plnohodnotné fasády vhodně doplňující ty Gočárovy. Byla zvolena cesta velkoplošných pevných zasklení bez členění, která rytmizují strohé omítané plochy bez nežádoucího patosu a poskytují vnitřnímu prostředí životadárné impulzy novými panoramatickými výhledy do okolí a také nemalý zisk přirozeného denního světla.
Ústředním prostorem někdejší banky byla velkorysá hala v přízemí, která byla zastřešena klenutým sklobetonem. Plocha byla členěna vzedmutými železobetonovými žebry. Střecha byla po desetiletích neúdržby zcela zdegradována a zaslepena vrstvami asfaltových pásů. Po vyhodnocení možností bylo přistoupeno k nahrazení sklobetonu velkoplošným zasklením ohýbaným do potřebného poloměru. Podporou skružené hliníkové kostry zůstaly původní klenuté trámy v horní polovině očištěné na režný beton. Samotná kostra LOP nemá povrchovou úpravu nástřikem, ale je ponechána v čistém hliníku, vyleštěna a zakonzervována. Nové řešení pohledově propojilo halu s horními kancelářskými podlažími a otevřelo velkolepý průhled do nebe. Současně byly zřízeny i dva nové vstupy z okolního veřejného prostranství, čímž se z někdejšího uzavřeného prostoru stalo dýchající těžiště domu, jež už jen čeká na vestavbu interiéru restaurace, který náš ateliér aktuálně zpracovává.
V plochách kancelářských podlaží je nově odhalen originální nosný skelet avantgardní stavby. Původní konstrukční betony byly otryskány pískem a jsou prezentovány v holé podobě společně s obnaženými žebírkovými stropy. Ty mají v plochách mezi žebry přidáno podomítkové vodní chlazení, které je součástí nových rozvodů TZB. Původní skelet byl naskenován a přepočítán statiky a v místech poškození s vlivem na statiku a požadavky PBŘ byla provedena vysprávka reprofilační a sanační hmotou. Povrchové „nedostatky“ (např. drážky po zaniklých instalacích nebo odhalená výztuž) nejsou vyspravovány, ale ponechány autentické a v případě výztuže jsou naopak zvýrazněny, natřeny sytou červenou, případně zlatou barvou. V nejvyšších podlažích je takto představena původní progresivní konstrukce betonového krovu z roku 1925. Veškeré povrchy starých betonových konstrukcí byly ošetřeny bezbarvým ochranným nátěrem na beton (Oikos Betoncryll Idrorepellente), který jemně zvýraznil strukturu a barvu starého betonu).
Zděné příčky smíšeného stáří byly z většiny vybourány a uvolněné prosvětlené dispozice jsou podle potřeby členěny celoskleněnými příčkami s vsazenými historickými dřevěnými dveřmi v originálních zárubních. Na plochy skel se posléze aplikovala fóliová grafika individuálně řešená pro jednotlivé nájemce, která jednotlivým částem dispozice propůjčuje potřebnou intimitu, případně připouští téměř úplnou transparenci, podle potřeb konkrétních míst.
Podlahy jsou nově zdvojené, skládané, s instalační dutinou. Standardní podlahovou krytinou je přírodní kaučuk v zakázkové vanilkově-mléčné barvě, která je příjemná pro chůzi a výborně odráží světlo, čímž interiéry příjemně odlehčuje. Lokálně je doplňována ostrovními koberci pro vylepšení akustického komfortu, případně podpoření útulnosti odpočivných zákoutí.
Jarrayova část
Starší část souboru, dvojice křídel z počátku dvacátých let, byla stavěna jako dočasné stavby s omezenou působností stavebního povolení, ale vlivem nečekaného příchodu druhé světové války se dochovala dodnes a jsou zajímavým dokladem stylově úsporné kancelářské výstavby počátku 20. let 20. století.
Konstrukčně se jedná o zděné domy s několika železobetonovými průvlaky a nespojitými pozedními věnci, na jejichž ozuby (a do kapes zdiva) byly uloženy dřevěné trámové stropy nevalné kvality. Po důkladném stavebně-technickém a stavebně-historickém průzkumu bylo rozhodnuto o nevyhnutelném nahrazení původních stropů novými železobetonovými, vetknutými do stávajícího zdiva. To bylo lokálně vyztuženo částečně zapuštěnými pilíři, fakticky se tedy jedná o vestavbu nového monolitického železobetonového skeletu do objemu stávající dvojice domů a současně o dostavbu v prostoru mezi nimi zajišťující jejich větší dispoziční propojení za současného vytvoření semknutého půlkruhového atria opisujícího tvar sousedícího tubusu původního točitého schodiště. To navazuje na chodbu, někdejší jedinou spojnici dvojice objektů.
Zůstaly tak zachovány všechny obvodové zdi a torza vnitřních a kompletně (vč. betonového stropu) originální chodba propojující tuto část se sousední Gočárovou částí, tzv. „spojovací krček“. Nejprve byly vybourány stropy v křídle přiléhající k ulici V Celnici odshora dolů a postupně byly původní zdi stabilizovány pomocí provizorní ocelové konstrukce s táhly, následně započala výstavba železobetonového skeletu v této části a bourání v druhém křídle.
Nové stropy v rámci objemu historických domů (1.–5. NP) jsou žebírkové, bedněné z prken, respektující dobové tvarosloví, a jsou ponechány v celých plochách neomítané, pouze lazurované částečně kryvou bělobou, která prosvětluje vnitřní dispozici. Zároveň mají v sobě stropní konstrukce integrované vodní chlazení, pro zajištění „přirozeného“ komfortu prostředí v letních měsících.
Vestavbou a dvoupodlažní nástavbou došlo ke sjednocení a svázaní dříve pavilonového členění celého souboru do jednolitější hmoty rehabilitovaného Paláce Špork. Celková výška nového řešení navazuje na niveletu originální atiky Gočárovy části v Hybernské ulici.
Sloupy skeletu jsou v rámci nové dvorní vestavby kruhové o Ø400–300 mm, v nejvyšších podlažích (6.–7. NP) vybetonované do nerezového VZT potrubí, které slouží jako ztracené bednění. Oblá plechová plocha zrcadlí okolí, čímž je v reakci na vnější světelné podmínky proměnlivá, oživující a současně je tak hmota sloupů úspěšně umenšena, potlačena.
Propojenou hmotu starých domů uzavírá dvoupodlažní nástavba s nosnou železobetonovou kostrou, z čehož spodní podlaží je tvořeno skeletem a horní podlaží nepravidelnými stěnovými pilíři a lomenicovou deskou, která je nosnou konstrukcí střechy a střešní terasy. Výrazné tvarování betonových ploch s otiskem prkenného bednění vytváří dojem nadrozměrné jeskyně s velkými průhledy do okolí.
Fasádu 7. NP tvoří velkoplošné prosklení lichoběžníkových tvarů v kombinaci s neprůhlednými plochami fasád skládaných ze směsi staré a nové keramické střešní krytiny vyzděně do rámů z cortenové pásoviny. Tyto plochy keramiky volně přecházejí v různě sklonité střešní roviny vyskládané ze stejné prejzové krytiny (táž je použita na střešních plochách Gočárovy části).
Zároveň poslední podlaží nástavby obíhá nepřerušený balkon, který svojí vykonzolovanou, zaoblenou hmotou formálně zastává funkci nové korunní římsy a jehož podhled je tvořen matně zrcadlivým nerezovým povrchem (s nepravidelným trojúhelným spárořezem). Ten při pohledu z perspektivy chodce v ulici propůjčuje efekt mlhavého odrazu spodních fasád v zastřené vodní hladině.
Uzavřením hmoty domu shora je střešní terasa s velkým podílem zelených ploch tvarově rozmanité střešní zahrady, která v dálkových pohledech osvěžuje vesměs neživou džungli metropole.
Dříve nepřístupná vnitřní komunikace, ulička mezi Jarryovou částí a Starou celnicí, je nyní otevřenou součástí veřejného prostoru a slouží také k zásobování domu. Nášlapná vrstva je tvořena broušeným betonem probarveným ve hmotě do cihelné červeně. Plocha je rozdilatována ocelovými pásovinami uspořádanými v nepravidelném diamantovém řezu. Nad plochou uličky pojmenované na počest F. A. Šporka po svatém Hubertovi*, patronu lovců, „prolétají“ zavěšeni v prostoru červení okřídlení jeleni v životní velikosti ztvárněné sochařem Michalem Gabrielem.
Palác Špork
Místo: Praha 1
Investor: Palác Špork, a. s.
Architekt: Stanislav Fiala / Fiala+Nemec, s. r. o.
Spolupráce: Jiří Václavů, Petr Jehlík, Zuzana Boháčová, Tomáš Oth, Ondřej Schubert, Vít Formánek, Adam Glas, Dušan Doubrava
Výtvarná spolupráce: Patrik Hábl, Michal Gabriel
Restaurátorství: Martin Pavala, Daniel Domanja, Daniel Ebel
Statika: David Hamerský / Němec Polák, s. r. o., Petr Skála / HSD statika, s. r. o.
Generální dodavatel: Hinton, a. s.
Manažer stavby: Ondřej Bielak
Hrubá zastavěná plocha: 1 770 m2
Hrubý obestavěný prostor: 52 380 m3
Realizace: 2017
