Ondřej Boháč je třetím ředitelem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Instituce, o níž je hodně slyšet nejen v Praze a která před pár týdny oslavila teprve páté výročí své existence… Nebo – „už“ páté? V této souvislosti poskytl našemu časopisu Ondřej Boháč rozsáhlý rozhovor.
Málo se ví, že vy jste v IPRu od jeho začátků.
Začínal jsem jako asistent a pak ředitel kanceláře primátora Tomáše Hudečka. V rámci mých kompetencí jsem měl na starosti i přerod Útvaru rozvoje města (ÚRM) na Institut plánování a rozvoje (IPR). Nicméně moje první pracovní smlouva s ÚRMem se datuje už do roku 2006, kdy jsem se v rámci studií zabýval právě geoinformatikou neboli GIS, což je dnes jedním ze stěžejních pilířů činností IPRu.
Přitom nejste vzděláním architekt.
Vystudoval jsem sociální geografii a regionální rozvoj. Pod pojmem geografie si ale nemůžeme představovat zeměpis, jádrem geografie je hledání komplexních řešení a kontextuální přemýšlení. Což jsou atributy, které jsou podle mého názoru při práci na rozvoji města extrémně nutné.
A když jde do tuhého – můj dědeček je architekt a celý život pracoval v Útvaru hlavního architekta a pak v ÚRM. Někteří zaměstnanci jsou tady od školy a znají se. Díky němu mám takovou živou paměť, když něco potřebuji, jdu se ho zeptat.
Zmínil jste sběr dat, čímž je Praha opravdu výjimečná. Snažili jsme se získat obdobná data z jiných českých a moravských měst a bez výsledku…
Praha s tím začala hrozně brzo. Pořídit si obdobná data je velmi drahé a je velkou výhodou, že máme systém jejich sběru již zaběhlý. I Praha do něj pořád investuje velké množství financí, padne na něj velká část našeho rozpočtu. Ale už je to takové zavedené rodinné stříbro, takže se toho držíme. Když si vezmete metropolitní plán – jsou to data převedené do grafiky. Data nám poskytují úplně jiný rozměr přemýšlení a plánování a uvažování o městě.
IPR oslavil 5 let od svého vzniku, tedy od zmíněné transformace. Co se vám nejvíce povedlo a kde naopak cítíte rezervy?
Obecně si myslím, že IPR v mnoha parametrech foukl městu svěží vítr do plachet. Poskytnutí prostoru, co IPR dostal v době svého vzniku, považuji za velmi statečný krok od tehdejšího vedení města. Myslím, že vznik IPR přinesl poměrně dramatický efekt a stal se impulzem i pro mnoho dalších organizací a městských institucí, aby byly v něčem statečnější, začaly víc přemýšlet, a hlavně aby vystoupily ze zaběhlého stereotypu. Pokud jde o proměnu města jako takového – pravdou je, že projekty se připravují dlouho a ty první hmatatelné výstupy začínají být patrné až teď. Třeba soutěže na veřejná prostranství „doběhnou“ v horizontu let. Z námi zpracovaných dokumentů musím zmínit naši vlajkovou loď: územní/metropolitní plán. Vedle něj vznikl strategický plán, manuál veřejných prostranství… IPR se velmi aktivně zhostil komunikace těchto témat, jež před 10 lety ještě nikoho nezajímaly. Nedělám si iluze, že by to teď bylo dramaticky jinak, ale tím, že jsme byli velmi aktivní a tlačili jsme agendu aktivně do médií, tak se najednou otevřel obrovský prostor a začalo se o našich tématech víc mluvit.
Velkou kontroverzi má z mého pohledu za sebou další důležitý dokument: pražské stavební předpisy.
Já je naopak považuji za jedinečný dokument a věřím, že je ustojíme dál…. V neposlední radě si myslím, že IPR dal významný impulz i jiným městům, protože kdyby nebyl IPR, tak nevznikne Kancelář architekta města Brna, nevznikne stejný úřad v Karlových Varech, teď se o to snaží v Bratislavě. A nebýt nás, tak myslím, že se nezačne o tom všude mluvit… Hvězda IPRu svítí za hranicí města mnohem víc, protože my jsme utopeni v denních bojích o konkrétní parcely a konkrétní řešení, jsme zahlceni běžnou agendou a často nevnímáme, že naše působení navenek je velmi významné. Praha je díky tomu obdivovaná a ani o tom neví.
Kromě „pětiletky“ IPRu nedávno oslavilo první výročí i vaše „dítě“…
Centrum architektury a městského plánování (CAMP) představuje velký úspěch, protože jej navštěvují desetitisíce lidí. Praze podobné zařízení zjevně chybělo. Přitom myšlenka CAMP není nikterak geniální, podobnou organizaci má každé solidní město – my jsme jen „udělali“ standard moderním způsobem. Líbí se mi, že prostor je zajímavý designově a funguje.
Jak jsem řekl – myslím, že s námi zavanul čerstvý vítr. Myslím, že v budoucnu bude velmi záviset na vedení města, jak moc si bude chtít nechat foukat do plachet. To je ale vždycky politické rozhodnutí.
Už jsme nakousli myšlenku, že se vám podařilo z územního plánování vytvořit docela sexy téma. Možná i z toho důvodu nabíráte hodně mladých lidí…
Myslím si, že pro absolventy technických škol, zejména architektury, ale třeba i pro absolventy přírodních věd, je dobré mít v životopise uvedeno, že pracovali pro IPR. Smůla je, že sem přijdou, zůstanou třeba pět let a pak se seberou a jdou někam jinam. Ale s tím nic neuděláme. My jsme městská organizace, čemuž odpovídají i platy. Někdy v nadsázce říkám, že jsme lepší HR oddělení: Pošlu někoho kvalitního na jednání, on se vrátí s pracovní nabídkou. Tudíž se kolegy už bojím někam posílat a radši chodím všude sám…(smích) Na druhé straně je ale důležité mít kvalitní zaměstnance, protože potřebujeme, aby byli na jednáních protistraně kvalitními partnery. Jejich odchody mě samozřejmě mrzí, protože do nich často hodně investujeme, ale asi se s tím musíme smířit a brát to trochu jako další z našich úkolů…
Pohybujete se mezi třemi mlýnskými kameny: veřejnost, kterou do procesu městského rozvoje čím dále tím více vtahujete; město a soukromý kapitál, který je v Praze velmi živý. Jak svou roli vnímáte?
Já tomu v nadsázce říkám hromosvod. Protože dohody o území nikdy negenerují všeobecnou spokojenost: Vždycky jsou všichni alespoň trochu naštvaní. Má to tak být a někdo si to musí odnést a tím někým jsme obvykle my. Přesto si myslím, že je vlastně dobře, že nemáme kulaté razítko, že nemůžeme rozhodovat silou. Nicméně mnoho profesních kolegů z architektonické obce by bylo radši, kdyby naše rozhodnutí mělo sílu „zjevené pravdy“. My ale nejsme v pozici hlavního architekta, který vytyčí program a město jej pak lineárně naplňuje. Já si myslím, že je to velké nepochopení stávající doby, protože kdybychom se takto chovali, tak to naše snahy rychle pohřbíme. Přitom je strašně nepříjemné nemít tu moc, a zároveň se snažit naše cíle naplňovat. Ta pozice je vysilující a frustrující, ale zároveň je úplně jasné, že kdybychom moc měli, arogance zvítězí. Vnímám naše postavení jako zdravé. Mediátor nemůže „mít to největší dělo“, protože pak by byl se vším velmi rychle hotový… Dneska už se musí město plánovat jinak. Informační společnost je nesmírně složitá a provázaná. Nejde připravit strategii a 20 let ji nezměněnou naplňovat.
Zažil jste tři primátory (B. Svoboda, T. Hudeček, A. Krnáčová). Do jaké míry se politické vedení města podepisuje na jeho rozvoji? Jste odborná organizace, které by mělo být jedno, kdo městu vládne, pokud se jej snažíte vyřešit tak, aby bylo dlouhodobě udržitelné.
Skutečnost, že se za 5 let existence IPRu vystřídali tři primátoři, čtyři radní pro územní rozvoj a čtyři ředitelé této instituce, svědčí o „stabilitě“ prostředí, v němž se pohybujeme. Když mi kdekdo dává za příklad Vídeň, já musím odpovědět: Ve Vídni je 20 let jeden primátor a 80 let tam vládne sociální demokracie, tak to představuje stabilitu, kde se dá plánovat třeba velká bytová politika. My v té nestabilitě umíme žít, ale ona zároveň vysílá signál, jak to obecně vypadá v Praze s řízením města. Prahu čeká vážná diskuse o řízení města, protože stávající systém je téměř neovladatelný. Dnes je primátor skoro jako Černý rytíř z Monty Pythonů: Má osekané ruce a nohy, ale přesto od něj očekáváme velký výkon. Dle mého názoru je nefér, že primátor mediálně všechno odnáší, protože jeho přímý vliv na rozvoj města je malý. V Praze a jejích městských částech je 1300 volených zastupitelů, což je nepředstavitelné číslo. Navíc je každé čtyři roky obnovujeme… Politika je řemeslo, ale zároveň i umění dohodnout se a dohodu zrealizovat. Málokdo to umí, zbytek se to musí nějakou dobu učit. Neustálým obnovováním trochu zkušených lidí se město připravuje o akceschopnost. Budeme si muset říct, jestli je to správné. Jestli se město řídí samo, nebo jestli jej řídí stát. Protože dnešní rozvoj města neurčuje „plánovač“ ani primátor. Tuto kompetenci převzali dopravní policajt, hygienik a památkář – čili státní úředníci, nikoli městští. Pokud je to podle nás správné, nemá v jeho čele stát volený primátor, ale vrchní úředník dosazený ministrem vnitra či premiérem… Stávající princip je pokřivený. Státní správa a samospráva jsou tak promíchané, často i na jednotlivých pozicích, že de facto by měl jeden úředník od pondělka do středy „kopat“ za Prahu a čtvrtek pátek za stát. On ani neví, co má dělat.
Debata o řízení města nás ještě čeká a je velmi vážná a nutná, protože jestli nezačneme být akceschopnější v rozhodnutích a jestli nebudeme pružněji reagovat na výzvy, které se sem z informačně propojeného světa derou, skončíme na periferii.
Mluvili jsme o tom, že nemáte „kulaté razítko“. Jakými nástroji naopak disponujete při prosazování vašich návrhů?
Nejen, že my jej nemáme, ale nemá ho ani hlavní město Praha, což je horší. Protože my jsme schopni se dohodnout s magistrátem, jsme příspěvková organizace města a mezi námi je veliká synergie. Ale ani město o své budoucnosti dnes reálně nerozhoduje. My máme na jedné straně spoustu skvělých blokačních nástrojů, ale chybí nám ty progresivní… Myslím, že naprosto klíčovým rozhodnutím je vrácení územního rozhodování zpátky na magistrát. Protože město má mít jedno místo, kde se územní rozhodnutí vydávají. Všechno ostatní, třeba stavební povolení nebo menší území se mohou nadále povolovat na městských částech. Velké věci, jako je třeba rozhodování, kde by se měly stavět byty, zde je potřeba mít nadhled a možnost výstavbu reálně povolovat. Do roku 2003 to tak fungovalo.
Někteří architekti přímo mluví o tom, že by se jim líbil „návrat do Pařížské“, tedy do doby, kdy se územní rozhodnutí vydávaly na společném magistrátním odboru.
Ano. A pravdou je, že do roku 2003 se v Praze taky povolovalo… Je nutné si ale uvědomit, že ten odbor se nerozpustil z věcných, ale z politických důvodů. Podle mého názoru to souviselo s tím, že předtím fungovala silná politická osa v rámci magistrátu, městských částí a nakonec i ministerských a náměstkovských funkcí. Častokrát byly všechny obsazeny zástupci ze stejné pravicové strany. Případná rozhodnutí nebyl problém zprocesovat. Jakmile tato podpůrná pyramida zmizela, systém byl najednou vystavený zátěži normálních procesů a záhy se ukázalo, že nefunguje. Pražská územní rozhodnutí byla obětí této destabilizace – jeden pražský radní se snažil získat podporu ve své straně výměnou za to, že zařídí přesun kompetencí o územním rozhodování na městské části. Paradoxem bylo, že důvodové usnesení vydalo asi na půl stránky s argumentací, že nově bude proces rychlejší a lepší.
Je ve vaší moci to vrátit zpátky?
Je a snažíme se o to. Navíc to není nikterak složité – stačí jedno usnesení hlavního města Prahy. Stát dává tuto pravomoc hlavnímu městu. Praha má svůj statut, v němž si rozděluje, co bude dělat město a co městské části.
Existuje politická podpora pro toto rozhodnutí?
V praxi je velký problém, že zastupitelé městských částí a zastupitelé hlavního města Prahy jsou velmi často ti samí lidé. V minulém období to byly až 2/3 ze všech zastupitelů hlavního města. Většině z nich jde logicky víc o městskou část než o celé město. Oni to i nahlas říkají: Já kandiduji do městského zastupitelstva proto, abych tam hájil zájmy naší městské části, já nechci prosazovat zájmy Prahy. Jenže zájmy městské části a hlavního města jsou velmi často v příkrém rozporu. Nikdo nechce mít na svém území čističku nebo třeba velké bytové komplexy… Každý říká, že potřebujeme spoustu bytů, ale radši u sousedů. Pokud je městské zastupitelstvo ovládané městskými částmi, tak se nic nezmění.
Je ale demokraticky správné omezovat městským částem pravomoci?
Já na druhé straně ty starosty chápu, vždyť oni stojí v první linii vůči voličům. Praha ale potřebuje silnou podporu navenek, někoho, kdo by se hádal se státem a snažil by se sehnat víc kompetencí, aby mohlo město o sobě víc rozhodovat. Stejně tak Praha potřebuje aktivně hledat partnery v zahraničí atd. Je zde velká agenda, kterou má město plnit a neplní, protože jeho reprezentanti jsou otočeni směrem dovnitř. Přitom ale žádná evropská metropole to tak jako my nemá. Koncepční rozhodnutí se dělají na jednom místě. Ty provozní mají být „dole“: Ať městské části pečují o chodníky, rozhodují o povolování malých staveb, rekonstrukcí. Případné omezení kompetencí v tomto směru jim můžeme kompenzovat.
Vraťme se od mechanismů k vlastnímu území. Jsou místa v Praze, která zasluhují více vaší péče a pozornosti?
Za největší výzvu považuji lokalitu Bubny-Zátory, která má potenciál stát se druhým Andělem, novým centrem města. Naštěstí se zdá, že zde postupně spějeme se všemi zainteresovanými k dohodě o využití území. Mělo by se to ale dít mnohem rychleji, jelikož mluvíme o suverénně největším území, které leží ladem. Rohanský ostrov „běží“, což je v pořádku, a pozornost věnována území je adekvátní jeho významu. Myslím ale, že mnohem více bychom se měli zabývat okolím Masarykova nádraží, protože se jedná o centrální lokalitu a s nejtěsnější vazbou na historickou strukturu města. Vyžaduje nejvíc práce, ale zároveň představuje objektivně jednu z nejhlubších jizev na tváři města. Území se totiž týká i řešení celé severojižní magistrály, není to jenom Zaha Hadid a projekt podél nádraží. Nám se jedná o území, které začíná Vltavskou, přes Štvanici a Těšnov až po Masarykovo nádraží – takové rozbité území, které se od konce 19. století nedaří lépe uchopit.
Magistrála je velká výzva.
Taky se jí věnujeme. Bylo zde již mnoho názorů, jeden představil architekt Gehl, mluví se o humanizaci, ale i autostrádě, pražské highline a dalších extrémních polohách… My si myslíme, že nejlepší cestou, jak magistrále a městu pomoci, je město k ní přiblížit. Magistrála tam musí zůstat, protože je to významná dopravní cesta, kterou i zůstane, našim cílem je ale, aby se z ní stala ulice.
Nové vedení magistrátu již naznačilo své priority. Nedá se říci, že by překvapilo, pořád se mluví o dokončení okruhu a rozvoji metra. Jak moc se vás změna dotýká? Očekáváte změnu preferencí, na co se budete více soustředit?
Z odborné stránky zde žádný rozpor nevidím. Ztotožňuji se tím, že se má stavět metro, že se mají opravit mosty. Věcný rozpor nevidím, očekávám spíše procesní, jakmile dojde na krájení chleba čili vlastní povolávání, nastane problém. Když to na papíře vypadá dobře, tak to všichni podepíšou, ale problém očekávám v naplňování té věci.
Přesto se mluví o tom, že největším problémem Prahy je doprava. Souhlasíte?
Já si to nemyslím. I když je mi jasné, že pokud se zeptáte někoho, kdo tráví ráno v zácpě, nebude se mnou souhlasit. Ono ale už ráno vstát a vyhrabat se z postele a někam se dopravit je otrava, ne ta samotná doprava. Suverénně největším problémem je bydlení, na druhém místě kladu vzdělávání – dvě velká témata, jež musíme bezodkladně řešit. Praze se reálně děje, že z ní odchází střední třída, která je klíčová pro obsluhu nejdůležitějších sektorů. Pokud si nebude moct dovolit zde bydlet, bude se čím dál tím víc přesouvat za hranice města. To může zpětně generovat obavu, že se v Praze doprava opravdu stane největším problémem. Ale to si dneska ani nedokážeme představit – třeba všechny železniční tratě na vstupu do Prahy jsou na hranici svých kapacit. Buď začneme efektivně a rychle využívat možnosti uvnitř města, které dopravní zátěž snižují a vytváří město krátké vzdálenosti, kdy máte možnost pracovat a bydlet v rozumném dosahu, nebo to nedokážeme a potom se skutečně budeme muset pustit do řešení dopravy. Což ale neznamená přidat jednu kolej, ale další dvě. A přidávat šestipruhy na dálnice na vstupu do města, protože budeme mít milion lidí bydlících za městem, kteří budou dennodenně dojíždět za prací a vzděláním.
Problém není doprava. Problémem je bydlení, schopnost rychlého rozhodování a akceschopnosti. Protože když bychom byli rychle schopni stavět byty, tak si myslím, že s nepříznivým trendem můžeme něco dělat. Ale zatím jsem spíše skeptický.
V současnosti se v této souvislosti probouzí spící krasavice – agenda nájemního bydlení. Mělo by město stavět nájemní byty?
Není vůbec nutné, aby je stavělo město. Dnes je nejspíš ani není schopné stavět. Jediné, co teoreticky přichází v úvahu, ale vůbec si to v praxi nedokážu představit, že by koupilo fungujícího developera formou vlastní akciové společnosti. To je jediná cesta, jak by se mohlo dostat k nějaké reálné síle, která je schopna stavět. Ale je to velmi teoretická úvaha…
A v praxi?
Město se má naopak věnovat predevelopmentu – má pomáhat velkým investorům, aby mohli byty rychle stavět. Což ale na druhé straně vyžaduje i od investorů určitou změnu chování. Musí respektovat roli, kterou město doposud ignorovalo a developer pak nebude připravovat obrovské čtvrti a komplexy, ale jen jednotlivé fáze, které naopak město „nalajnuje“ v rámci domluveného partnerství. A musí to být stabilní a dlouhodobé. Město může zcelovat pozemky, pomáhat s povolovacím procesem a od investora zase vyžadovat, aby stanovená pravidla dodržel.
Pořád jsme nevyřešili to nájemní bydlení.
Jsem přesvědčen, že se musí zvýšit podíl nájemního bydlení. Nemusí je město stavět, vykupovat nebo vlastnit. Existuje celá škála nástrojů a město je musí jenom nějakým způsobem ovládat.
Například?
Typickým nástrojem je podmínka, že pokud developer postaví nějaký komplex, zaváže se, že určité procento bytů bude nabízet po dobu 20 let za regulované nájemné. To je běžný model, který funguje v EU, to není nic protitržního, ani takzvaně levičáckého. Ale město by mělo hledat individuální cesty a dohody s investory. Neexistuje jeden správný způsob.
Řešením veřejného prostoru je IPR nejvíce vidět. Spektrum vaší práce je obrovské – od soutěží na náměstí přes dílčí rozhodnutí o územním plánu až po městský mobiliář. Můžete bilancovat, co se za pět let povedlo více a co méně?
Myslím, že e důležité, že se nám téma veřejného prostoru povedlo vůbec nastolit. Předtím se řešilo jen okrajově, navíc téměř výhradně pokud se dotýkalo jen několika významných náměstí. Paušálně se tomu město nevěnovalo. Díky aktivní komunikací si ho lidé začali víc všímat. Najednou si začali více uvědomovat prostředí, v němž žijí. Už chápou, že prostředí formuje člověka a buď mu ubližuje, nebo jej naopak nechává vnitřně růst. Vzali za své myšlenku, že kvalita veřejného prostranství něco stojí a že to nejsou vyhozené peníze. Že nejde o technické řešení něco vyasfaltovat, ale že musí vzít v potaz i designovou a kvalitativní úroveň. O tom se už nepochybuje. Navíc se nám povedl manuál a nějaké intervence. Jenom si myslím, že nám bude chvilku trvat, než se z tohoto přístupu stane standard. Městští investoři jak na úrovni hlavního města, tak i městských částí to bohužel zatím vnímají jako nadstandard. Zde nás čeká ještě dlouhá edukace. My můžeme udělat soutěž na lavičky, ale většinu laviček dodávají městské části, kterým nemůžeme nic nařídit… Leda jim poslat „ostrou prosbu“. (smích)
Dalším typickým tématem souvisejícím i s tématem tohoto vydání časopisu Architect+ je Praha jako zelené město. Má Praha problém v tomto směru? Měla by být víc zelená?
Správně to pojmenoval Petr Hlaváček: Problémem je špatně vystavěné prostředí. Když se obyvatel zeptáte, jak by chtěli, aby město vypadalo, odpoví, že by chtěli Dejvice či Vinohrady. Akorát že si tu představu spojili s myšlenkou, že dobrá čtvrť rovná se zeleň. To ale neznamená Stromovka. Obyvatelé města chtějí vystavěné prostředí, ale bohužel jim to někdo pojmenoval, že je to méně betonu a více zeleně. Ale je to absurdní pojmenování toho, co si já představuji jako výsledek.
Nesmíme zapomenout na opus magnum vaší instituce, kterým je metropolitní plán. Mám pocit, že zde se vám ta komunikace nepovedla a že byl přijat rozpačitě. Jak vidíte jeho budoucnost?
Já ji vidím pozitivně. Ten dokument je novátorský zejména ve svém přístupu. Pokud si odmyslíte ty emoce kolem, tak má opravdu velkou vnitřní kvalitu a stejně tak nabízí úplně jinou kvalitu uvažování ohledně plánu o městě než ty stávající. Jde do ohromné hloubky, mnohem víc ctí kvality Prahy. Stávající plán byl odtržen od reality města, čehož důkaz je vidět na aktuálně povolovaných stavbách. Metropolitní plán to dělá podstatně lépe.
V čem to vylepšení spočívá?
Musíme si uvědomit, že už při formování předchozího územního plánu za vlády Pavla Béma se kolem něj soustředila velmi aktivní skupina různých aktivistů, pro něž to bylo základní bojiště. Tito lidé fungují dál. Někdy je jejich přínos užitečný, někdy zbytečný, ale vždycky byla důležitá konkrétní sporná témata, což není podstata metropolitního plánu. Nakonec i ke konceptu 09, který byl daleko divočejší, taky přišlo desetitisíce připomínek. Množství připomínek pro mě není měřítkem správnosti našich úvah. My jsme se snažili, aby jich přišlo co nejvíc. Mám na mysli třeba informační stánek, který jezdil po městských částech, v němž jsme věc vysvětlovali a snažili se plán co nejvíce otevřít a občany do procesu zatáhnout.
Kde má naopak rezervy?
Obecně je špatně, že se na dokument typu územní plán v milionové metropoli dává taková právní náročnost a váha jako u nás. Jiné země to neznají, oni si myslí, že jsme úplní blázni. Náš metropolitní plán je tzv. opatření obecné povahy a představuje soudně přezkoumatelný dokument. Správní soudy ten přístup ještě komplikují, protože v případě sporů nerozhodují o meritu věci, ale zamotávají se do právních a procesních postupů a vad a důležitosti jednotlivých odůvodnění. V praxi se pak nikdo nesoudí o tom, jestli se někde má nebo nemá stavět, ale jestli to podání přišlo včas… Z toho dokumentu, který byl původně nástrojem pro politiky a urbanisty, se stalo kolbiště nesmyslných a nekonečných právních bitev, což územnímu rozhodování nepomáhá.
Jak vnímáte jeho přijetí či nepřijetí odbornou veřejností?
Územní plánování se na univerzitách začalo opětovně řešit až před velmi krátkou dobou. Téma se otevřelo až v momentě, kdy se výstavba zarazila. Dnes je rovněž předmětem odborných tahanic, je zde asociace urbanismu, což je generace urbanistů, kteří vyrostli za socialismu, proti lidem, kteří se snaží k urbanismu přistupovat progresivně. Metropolitní plán je nový, a proto je logicky dějištěm ideových a věcných střetů. Ale jsem přesvědčený, že těch věcných je tam velmi málo. Kdybychom to dokázali očistit od procesního a právního balastu a od těch ideových sporů, tak si myslím, že těch připomínek bude třeba tisíc. Ale to je vůbec problém našeho plánování: Máme vzorový plán, který je stanoven podle obce Loket nad Ohří. Což je obec, která má 2500 obyvatel. To přece nemůže nikdo myslet vážně, že se podle Lokte bude plánovat milionové město!
Takže co čeká metropolitní plán?
Budou se postupně vypořádávat připomínky. My máme zákonnou lhůtu: Do roku 22 musíme mít plán schválený. Takže je co dělat. Ale mezitím probíhá rekodifikace stavebního zákona, který pokud se povede, tak územní plány postaví do racionálnější role.
Děkujeme za rozhovor
Rozhovor připravili Matej Šišolák
